Take me to the sky [VKOOK]

48.

Jakmile se Yoongi, i společně s Hoseokem, zavřel ve své ordinaci, položil jej na lehátko a odkryl z něj Taehyungův a Jungkookův promočený plášť.

Donesl několik ručníků a přikrývek a začal Hoseoka osušovat.

Nemohl ani na chvíli spustit oči z jeho tváře i přesto, že byla jemně namodralá a bez života.
Avšak stejně jako Jungkooka, i jeho alespoň trochu uklidňovalo to, že Hoseokův hrudník se stále jemně nadzvedával a zase klesal.

Proč zrovna on?

Proč zrovna jeho srdce už patří někomu jinému?

Pohladil jej po mokrých vlasech a čele, na které mu dal vlažný obklad.

Pak ale došlo na sundání mokrého oblečení.

Yoongi chytl lem Hoseokova trička, jenže v tu chvíli se zarazil.

On není ta pravá osoba aby tohle udělal.

Co kdyby se teď přeci jen probudil a uviděl by tohle?

Co by si o něm pomyslel?

Nenáviděl by ho potom snad ještě víc?

Tyto otázky Yoongimu zabrali celkem dlouhou dobu, přestože šlo jen o obyčejné převléknutí svého pacienta.

Když se konečně rozhodl, bylo už pozdě, protože v tu chvíli do pokoje někdo vtrhl.

,,Hoseokie..." vydechl zničeně Jimin a Yoongi sebou leknutím trhl.

,,Jimine! Neučili tě klepat?" prskl po něm naštvaně Yoongi a překřížil si ruce na hrudi.

,,Myslím, že o tu teď opravdu nejde, Yoongi..."

,,Tak vypadni, ať můžu pracovat!"

Jimin se v tu chvíli vyděsil a Yoongiho oči se začínali pomalu barvit do červena.

,,Yoongi-..."

,,Běž!"

,,Ale já nemůžu, vždyť Hoseok-.."

,,A ty si myslíš, že mu tímhle pomůžeš?! Ne! Tak se sakra seber a vypadni!"

,,To nemůžeš, Yoongi-.."

,,Můžu! A naposledy ti to říkám po dobrém! Vypadni, nebo tě tam vlastnoručně dotáhnu!"

Jimin už vzlykal mezitím co Yoongimu rudě zářily oči.

,,Ale já s ním musím zůstat, miluju ho!"

V tu chvíli mu už došla veškerá trpělivost a tak Jimina chytil za tričko a táhl ho ven z ordinace.
Jimin se mu vzpíral, ale Yoongi byl silnější a nakonec to dopadlo tak, že Jimina před ordinací hodil o zem.

Hned poté zabouchl a zamkl dveře.

,,Yoongi, dělej otevři! Tohle nemůžeš udělat! Já ho miluju!"
Jimin bouchal na dveře, snažil se je vyrazit, jenže bohužel...
Jeho smutek a zoufalost byly silnější než vztek.

,,Prosím! Moc tě prosím! Neubližuj mu.."