Take me to the sky [VKOOK]

28.

,,A co je to za zrcadlo, o kterém jsi před chvílí mluvil?" zeptal se Jungkook po chvilce ticha.

,,Oh, no, je to zrcadlo, které bylo vytvořeno andělem, ďáblem a padlým andělem. Vytvořili ho proto, aby pomáhalo našemu, nebo spíše jejich vůdci, Kimu Namjoonovi..." to jméno řekl Taehyung s velkým odporem, ,,...vidět ostatní padlé anděly. A...aby jim popřípadě pomohl, kdyby byli v nesnázích."

,,Co ti udělali tak hrozného, že o nich mluvíš, jako bys k nim nepatřil."

,,Protože já k nim nepatřím Jungkooku. Nechci k nim patřit.
A co mi udělali tak hrozného? Nic. Právě že neudělali nic!
I když to všechno přes to svoje pitomé zrcadlo viděli!
Viděli to, jak mi bolestně narostla křídla! Viděli to, jak mě odvedli do nějaké vědecké laboratoře! Viděli to, jak na mně prováděli nějaké nechutné pokusy! Viděli to, jak se mé tělo bránilo a tím fyzicky ublížilo spoustě lidí! Viděli to, jak..." v tu chvíli se Taehyung zarazil.

,,Co viděli?" povzbudil ho Jungkook aby mluvil.

Taehyung ale nereagoval.

,,Tae?" Jungkook k němu přešel a zkoumal ho pohledem.

Nevybouchni! Hlavně nevybouchni!

Taehyungovi se začali lesknout oči.

Ale taky nebreč!

,,Sakra, nemůžeš mít obojí!" procedil mezi zuby šeptem.

,,Tae?"

V tu chvíli se Taehyung sesunul k zemi.
Jungkook jej ale zachytil, takže se sesunul s ním.

Taehyung měl hlavu opřenou o Jungkookovu hruď a neustále si opakoval ty dvě slova.
Nebreč a nevybouchni!

Jungkook viděl, jak Taehyung zadržuje dech a dusí vzlyky, které nechtěl, aby vyšli z jeho úst.

,,Tae...nedus to v sobě. Pusť to ven," zašeptal.

Jungkookova slova Taehyunga dostala a v tu chvíli vydechl.

Začal hlasitě plakat a vzlykat.

,,Správně, Tae, všechno to ze sebe vypusť," řekl Jungkook a pevně Taehyunga objal.

,,J-já j-jsem j-je za-b-bil." vzlykal Taehyung.

,,Sshhh~, to bude v pořádku."

,,Z-za-bil js-jsem s-svoje...s-svoje..."

,,Koho?"

Taehung se zhluboka nadechl.

,,Rodiče..."

V tu chvíli z Jungkookova oka vytekla slza, kterou ale okamžitě setřel hřbetem ruky.

,,J-já j-jsem n-ne-chtěl," plakal Taehyung Jungkookovi do hrudi.

Jungkook se od něj trošku odtáhl a chytil Taehyungovu čelist do dlaně.

Zvedl mu hlavu a poté mu palcem setřel slzy, které mu v proudech tekly po tváři.
Zadíval se mu do očí a odrhnul mu světlé vlasy ze zpoceného čela.

,,Jak se to stalo?"

Taehyung sklopil pohled a zakroutil hlavou.

,,Řekni to. Uleví se ti." řekl Jungkook a pohladil Taeho po vlasech.

,,Stalo se to téměř před půl rokem. Po tom, co mi ve škole, stejně jako tobě, narostla křídla, všichni měli strach a znechucení jen z toho pohledu na mě. Jak jsem ležel na zemi a všude kolem mě byla moje černá krev. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, co to je.
Když se z toho aspoň trochu vzpamatovali, svázali mě i s křídly tak, abych se nemohl hnout a poté pro mě přijela nějaká dodávka, ve které byli muži v bílých pláštích a také vysocí svalnatí muži v černých oblecích.
Asi po třech hodinách jsme dojeli k jedné velké budově, kde mě dali do bílé místnosti, ve které nebylo vůbec nic, kromě bílé matrace, tikajících hodin a kamery.
A poté následujících několik týdnu se děli ty nejhorší věci v mém životě. Každý den za mnou asi třikrát denně chodilo pět mužů v bílých kombinézách.
Vždy mě vzali a odvedli do jedné z laboratoří, kde mě svlékli, připevnily k jednomu stroji a prohmatali moje křídla a tělo, což bylo velmi nepříjemné.
Poté jeden přišel z obrovskou injekční stříkačkou. Jakmile se hrot jehly zabodl do mojí kůže, moje tělo se začalo okamžitě bránit a z místa, kde byla zabodnutá jehla stříkačky, vytryskl proud černé krve.
Křičel jsem bolestí a v těch chvílích jsem kolem sebe vytvořil jakousi zvukovou vlnu, která odstrčila všechno okolo. Spoustu lidí kvůli tomu mělo silné fyzické postižení a mnozí i zemřeli.
Ale...nechtěl jsem to udělat. Později se snažili můj křik omezit roubíkem a dalšími jinými věcmi, ale výbuch, jak se to nazývá, je především záležitost celého těla. Jen je to tak nepříjemné, že to bez křiku jednoduše nejde. A i kdybych byl v naprostém bezvědomí, i tak by na výbuch došlo, jelikož by mé andělské tělo nechtělo tu látku, kterou do mě chtěli dát.
A tak...čím víc lidem jsem ubližoval, tím víc jsem se nenáviděl a považoval se za někoho odporného."

,,Jednou mě někdo přišel navštívit. Byli to moji rodiče.
Jen co mě uviděli skrčeného v rohu bílé místnosti, vysmekli se mužům v černých oblecích, kteří je drželi, rozeběhli se ke mně a pevně mě objali.
Bylo to tak nepopsatelně nádherné, cítit jejich hřejivou náruč. Vůni matčiných vlasu. Otcovo pevné objetí.
Byl jsem tak šťastný.
Poté se zeptali jednoho z mužů, jestli by se mnou mohli chvilku zůstat.
Chtělo to přemlouvaní, ale nakonec jim to povolil.
Bylo to úžasné. Seděl jsem mezi nimi na bílé matraci a povídali jsme si.
Tak jako kdysi.
Jenže...pak se na hodinách ukázal ten prokletý čas a do místnosti vtrhlo jako obvykle pět mužů v bílých kombinézách.
Začal jsem se třást a tisknout se k matce, která mě začala uklidňovat a říkat mi, že všechno bude v pořádku.
Řekla mi totiž, že pokud vše zvládnu, budou mě moci s otcem navštěvovat častěji...
Poté mi oba mí rodiče pomohli vstát a bok po boku mne odvedli do, mnou velmi známé, místnosti.
Připevnili mě ke stroji a matka i otec si stoupli vedle mě.
Pevně mě chytli za paže a matka mi dala ještě jemnou pusu na tvář.
Poté jsem viděl, jak se ke mně přibližuje muž v bílé kombinéze a v ruce opět držel injekční stříkačku.
Snažil jsem se ovládat. Ale...měl jsem takový strach.
Cítil jsem, jak se hrot jehly dotýká mé kůže a následně, jak se do ní zabodl.
Nevydržel jsem to.
Zhluboka jsem se nadechl a vykřikl jsem.
Byl to ten nejdelší a nejhlasitější výkřik, jaký jsem kdy měl.
A když jsem otevřel oči...odpoutaný od stroje jsem viděl poházená a těla kolem sebe."

,,A vedle mne...byla rozedraná těla mých rodičů."