Emo boy

5

Ráno mě probudili všemožné nadávky, které se ozývali z kuchyně. Mlčky jsem si protřel oči a posadil se, rozhlédl jsem se kolem sebe. Vedle mně byla neustlaná deka, takže asi Ethan spal se mnou. Po tom co se ozvala další várka nadávek jsem se zvedl a šel do kuchyně. ,, Prosím tě, co tady blbneš?" zeptal jsem se rozespale. ,, Promiň, chtěl jsem ti udělat snídani, za ten včerejšek, ale no." vydechl a ukázal mi své ruce. S povzdechem jsem došel do koupelny, kde jsem vzal nějaké náplasti a vrátil se do kuchyně. ,,Sedni." kývl jsem na něj. ,, Promiň." sykl během toho, co jsem mu zalepoval ránu mezi palcem a ukazováčkem. ,,Za co se omlouváš?" ,,Vzbudil jsem tě a ty se potřebuješ trochu vyspat, vždyť včera jsi usnl hned když jsem tě položil do postele." obhájil se. ,,Já jsem jen poslední dobou hrozně unavenej." vydechl jsem a sedl si vedle něj. ,,Unavenej a hrozně hubenej." řekl potichu. ,,Co tím myslíš?" ,,Myslím tím to, že máš problémy s jídlem, a opovaž se něco namítat." řekl klidným hlasem. ,,Já nemám problémy s jídlem, jen nemám chuť a hlad." namítl jsem. ,,Ale Jacku ty sotva stojíš na nohou! Vždyť už jsi dvakrát zkolaboval, připadá ti to v pořádku?" zakřičel na mě. Se slzami v očích jsem se zvedl a odešel do ložnice.

Ještě nikdy se mi nestalo, že by na mně takhle zvýšil hlas. Nikdy. Připomíná mi to až moc mojí minulost.

Zavřel jsem za sebou dveře a opřel se zády o postel. Ruce jsem si skřížil na kolenou a položil si na ně hlavu. Pomalu, ale jistě jsem začal brečet. Vzpomínky, ty svině mě vždycky dostanou do kolen.

Nevím jak dlouho jsem tam seděl a brečel, co vím je to, že ke mně přišel Ethan a sedl si vedle mě. Mlčky se mě přitáhl do objetí a mlčel. Udělal to nejlepší, co udělat mohl. Můj dech, který byl do teď více než nepravidelný se konečně uklidnil a já už se začínal vracet do reality. ,,Promiň, moc se omlouvám." zašeptal a pohladil mě po zádech. Nebyl jsem schopný cokoliv říct, byl jsem jako paralyzovaný.