Emo boy

25

Ráno jsme se probudil v Ethanově obětí, což je ta nejhezčí věc, která se mi může po ránu stát, on už byl vzhůru a koukal do telefonu, který odložil když si všiml, že jsem vzhůru. ,,Dobré
ráno.'' řekl s úsměvem. ,,Dobré, kolik je hodin?'' ,,Nemysli teď na čas, do práce jdeme až večer.'' pousmál se.  ,,Promiň já jsme nějakej vyplej ještě z toho včerejška.'' zamumlal jsem. ,,Já jsem si včera myslel, že mi v tý koupelně zkolabuješ.'' řekl celkem vážně. ,,Je pravda, že jsme od toho nebyl daleko.'' povzdechl jsme si. ,,Tak přeci jen nejsi na takové akce moc zvyklý, takže to mohlo být nějaký vyčerpání nebo tak.'' ,,Já vím, že na tohle nejsem stavěnej, ale situace si to vyžadovala.'' ,,Přestaňme se bavit o práci, jdeme tam až večer, tak proč si kazit dopoledne.'' usmál se. ,,Kolik je teda hodin?'' zeptal jsem se znovu. ,,Je půl jedenáctý.'' odpověděl mi konečně. ,,Měl bych jít udělat oběd.'' vydechl jsem a sedl si. ,,Jen v klidu, já už jsme se o to postaral.'' usmál se. ,,Brambory už jsou v troubě.'' dodal. ,,Ty jsi úžasnej.'' usmál jsem se a lehl si zpátky. ,,Tak bych se zrovna nenazval, ale když myslíš. Ty to asi víš nejlíp, žiješ se mnou už nějakou dobu.'' usmál se. ,,Takže budeme celý den ležet?'' zeptal se, když jsem se uvelebil vedle něj. ,,A vadí ti to?'' podíval jsem se na něj. ,,Vůbec ne,  jen se mi pak nebude chtít stávat.'' pousmál se. 

Zbytek dne proběhl celkem klidně, vlastně jsme jen leželi a užívali si té chvilky klidu, kterou máme. Vždycky můžou zavolat z nemocnice, že se něco podělalo a jsme potřeba, třeba jako ten včerejšek, což byl snad jeden z těch nejtěžších zásahů, které jsme do teď měli a to jako že už budeme u záchranky druhým rokem. Nebylo to náročný ani tak fyzicky, ale spíš psychicky, protože vidět tolik zraněných dětí, který mají strach a chtějí rodiče je přeci jen trochu náročné.