meet me // cz U20

20

"Jsme tady," slyšela jsem ode dveří Matěje.

"Doufám, že jste připravený," křikl Kuba a já jsem akorát došla za nimi.

"Můžeme jít," zaslechla jsem za sebou Em a tak jsme se všichni vydali do nedaleké restaurace.

"Hele, na chvíli si Em ukradnu a vrátíme se večer, nevadí vám to?" pousmál se Matěj, jakmile jsme došli zase zpět domů.

"Ne, alespoň bude chvíli klid," pousmál se Kuba.

"Tak jo, tak se mějte," zamumlala Em a společně šli pryč.

"Tak a co budeme dělat my?" zeptal se Kuba, když byli dostatečně daleko.

"Záludná otázka," pousmála jsem se.

"Fakt?" zasmál se.

"Docela jo, hm, co třeba badminton?" navrhla jsem.

"A k večeru uděláme burgery na grilu a dáme si bazén?" zeptal se.

"Tak fajn, domluveno," usmála jsem se a běžela jsem se nahoru převléct do něčeho sportovnějšího, než jsou podpatky a džínové kraťasy.

Po hodině a půl nás to přestalo bavit, tak jsme to zakempili v bazénu o trochu dřív, než bylo v plánu.

S lahví vína.

A zase jsme si povídali.

O všem.

"Můžu mít otázku?" zeptala jsem se.

"No?" znejistěl a připlul blíž ke mně.

"Proč sis se mnou celou tu dobu psal jako Michal?" špitla jsem.

"Hele, to je opravdu moc dlouhý příběh," začal.

"No, já myslím, že máme teď času dost," zamumlala jsem.

"Začalo to tím, že jsem si od něj kupoval telefon, no a on tam tu aplikaci měl nainstalovanou, tak jsem se ze zvědavosti koukl na ty holky co tam měl, se kterýma si psal a se kterýma ne," začal vyprávět, "no a pak jsem narazil na tebe, nějak jsi mě zaujala," pousmál se a sklopil zrak.

"Zajímavý příběh," pousmála jsem se.

"Jo, no, pak jsem jen doufal, že mě nezbiješ, až se dozvíš, že nejsem Michal," řekl.

"Upřímně, chtěla jsem," naznala jsem  snažila jsem se zadržet smích.

"Hele, nekecej," zasmál se.

"Já tady nejsem ten ulhanej člověk," řekla jsem, ale to už mě držel kolem pasu.

"Já vím, promiň, ale kdybych to neudělal, tak bychom tady teď ani nemuseli být spolu," odpověděl a přibližoval se ke mně blíž.

"Jsme zpátky!" křikl ode dveří na zahradu Matěj, což nás trochu vylekalo.

"Neříkal jsi, že dojedete večer?" zeptal se otráveně Kuba.

"No vždyť je sedm," pokrčil rameny.

"Tak můžete rozpálit gril," zamumal Kuba a oni odešli do domu, "no a takhle je to pořád," postěžoval si.

"Hele, o nic nejde," pousmála jsem se a upila jsem si ze své sklenky.

"Ne?" vykulil oči a nechápavě zakroutil hlavou.