meet me // cz U20

44

Oslavu jsme si užili maximálně a do postele jsme se dostali až v jednu.

Byla to vlastně super akce.

Skvěle jsme se bavili.

Všichni jsme to přežili.

Snad.

Jen Kuba to trochu nepochopitelně hrozně přehnal.

Nikdo nevěděl proč, ale už v deset byl tuhej.

No a já, i když jsem šla s Hugem spát tak pozdě, tak jsem se probudila už v půl šesté a pomalu jsem šla do kuchyně si udělat čaj.

"Co ty tady tak brzo?" zeptal se Kuba, který seděl v jídelně a pil obarvenou vodu.

"Fuj, sedíš tu po tmě jako strašidlo," řekla jsem.

"Nojo, pardon," zasmál se.

"Já ani nevím, už jsem se vzbudila a chtěla jsem si udělat čaj," odpověděla jsem, "jsi to trochu přehnal, ne?" pousmála jsem se.

"Jo, no, ani jsem moc nespal nebo jako spal, ale tak do čtyř, od tý doby jsem tady a přemýšlím," zamumlal a hlavu si zabořil do stolu.

"Nechceš si jít radši lehnout? Gabča se o tebe bude bát," řekla jsem.

"To je dobrý, já, kdyžtak usnu tady, nevím, jestli by to přežila, sdílet se mnou jednu postel když jsem v takovým stavu," naznal.

"To teda ne, Kubo, pojď alespoň na sedačku," odpověděla jsem a za ruku jsem ho táhla do obýváku, kde se po chvilce přemlouvání natáhl.

"Budeš mi teď vyprávět pohádku?" zeptal se, když si k sobě přitáhl deku.

"A o čem by jako měla být?" pousmála jsem se.

"Já nevím, třeba o nás dvou, jaký by to bylo, kdybych nic nepokazil," špitl.

"Hele, tu radši ne," naznala jsem.

"Proč ne? Ta by byla určitě moc hezká," řekl a sedl si.

"No, to nevím teda," zamumlala jsem.

"Ale já jo," špitl a okamžitě spojil naše rty.

"Kubo, tohle fakt ne, prosím," řekla jsem hned, jakmile jsem se od něj odtáhla.

"Vážně?" zeptal se a dál byl svým obličejem hrozně blízko.

Znervózňovalo mě to.

Jak na mě koukal.

"Vážně," odpověděla jsem rozhodně, ale pohledem jsem uhla k zemi.

"Tak mi to řekni do očí, že nic necítíš, že už je to pryč a že mezi náma nic nebude," zamumlal.

"Kubo, já, promiň," špitla jsem a utekla jsem do pokoje za Hugem, který ještě pořád spal.