meet me // cz U20

55

O týden později jsem nervózně přešlapovala na pražském letišti a čekala jsem na Huga.

Letadlo už dávno přistálo, ale nikde nikdo.

"Tady jsi," slyšela jsem za sebou hlas a hned jsem se Hugovi vrhla kolem krku.

"Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl," špitla jsem a pevně jsem ho držela u sebe.

"Ale už jsem tady a užijeme si spolu krásný měsíc," usmál se a políbil mě.

"Tak jo, to beru," řekla jsem.

"Ještě aby ne," odpověděl.

"Kemp vám začíná v pondělí?" zeptala jsem se.

"Jojo a naštěstí ho máme tady v Praze," usmál se, "takže můžeme být pořád spolu," dořekl a věnoval mi další polibek.

Po několika minutách jsme dorazili domů, kde jsme celý zbytek dne jen leželi a povídali si.

Bylo to hrozně fajn.

"Haló?" zamumlala jsem do telefonu.

"Tak co, Baru, bereš to?" zeptal se Kuba.

"Hele, promiň, ale ne, víš, nemyslím si, že jsem na to ten pravej člověk," odpověděla jsem.

"No jak myslíš, je to škoda," řekl.

"Možná, ale cítím, že to takhle má být," usmála jsem se.

"Tak jo, tak se měj," zamumlal.

"Čáu," odpověděla jsem a zavěsila jsem.

"Kdo to byl?" zeptal se Hugo.

"Kuba, nabízel mi u nich v klubu práci," začala jsem.

"Cože?" vykulil oči.

"Jo, volal mi pár dní zpět a nabízel mi místo fyzioterapeuta a maséra dva v jednom," odpověděla jsem.

"Nevzala jsi to?" zeptal se.

"Ne, nechtěla jsem," zamumlala jsem.

"Proč? Vždyť by to byla skvělá příležitost! A praxe do budoucna," pousmál se.

"Vážně myslíš, že bych tam měla jet? Kdyby to byl jakejkoliv jinej tým, tak neváhám, ale nechci být s Kubou v jednom městě, týmu, zas by to dopadlo špatně," řekla jsem.

"Nedopadlo," špitl.

"Co když jo? Co kdyby se zase o něco pokoušel, jako minule?" zamumlala jsem.

"Tak bys ho poslala k šípku, nic na tom není, Baru," odpověděl Hugo.

"Dík," pousmála jsem se a pevně jsem ho objala, "ale myslím, že bych měla ještě nějakou dobu zůstat tady," dořekla jsem.