meet me // cz U20

17

Výkon nic moc, ale výhra a bod pro tým se počítá.

Kolem sedmé jsem byla doma a balila jsem si věci do tašky na pár dní.

Mezitím se ti tři šli najíst a kolem půl osmé mi donesli krabičku se salátem a lososa, jak jsem je poprosila.

"Dík," usmála jsem se.

"Měli bychom jet, máš vše?" zeptal se Kuba.

"Snad," odpověděla jsem.

"Vem i raketu, ať mě něco naučíš," řekl.

"Tak v tom případě moment," zamumlala jsem a do tenisové tašky jsem hodila jedny tenisové šaty, potítka, čelenku a k tomu čisté boty.

"To je jak na měsíc," zasmál se Kuba.

"To dělá ta tenisová taška," řekla jsem, "jinak toho moc nemám," objasnila jsem.

"Tak pojď, už čekají," naznal.

Jen jsem zkontrolovala, jestli je vše vyplé a není tu nic, co by mohlo způsobit pohromu.

Po nějaké době jsme dojeli před Kubův dům.

Byl velký s obrovskou zahradou.

"My spíme v pokoji pro hosty," zamumlal Matěj, když jsme došli dovnitř a pak už jsme je neviděli.

"No a ty můžeš buď spát u mě v posteli nebo na matraci na zemi," řekl Kuba.

"Co prosím?" zeptala jsem se.

"No já se o svou obří postel dělit umím, na rozdíl od někoho," rýpl si a vzal mi tašku k němu do pokoje.

"Dík," pousmála jsem se, když mi ji položil do rohu veliké místnosti.

Jeho pokoj byl obrovskej a z okna byl výhled na ulici ve které bydlel.

"Tak jak jsi se rozhodla?" zeptal se, když se ke mně pomalu přiblížil.

"No, zkusím to tu s tebou," zamumlala jsem.

"Tak fajn, kdyžtak, koupelna je hned naproti," pousmál se.

"Jo, dík, asi ji využiju ráno, stihla jsem sprchu, když jste byli na večeři," řekla jsem a z tašky jsem si na postel položila noční košilku.