meet me // cz U20

51

Po měsíci, který jsme s Hugem strávili na střídačku v Praze a Ústí, jsme stáli na letišti a já ho držela pevně u sebe.

"Hele, Baru, nebul," zasmál se a setřel mi slzy z tváře.

"Budeš mi chybět," špitla jsem.

"Vždyť se za chvíli uvidíme, přiletíš za mnou na to mistrovství," odpověděl.

"Prej za chvíli, za tři měsíce," řekla jsem.

"Vždyť to je chvilka, s tebou mi ty tři měsíce utekly jako voda," usmál se.

"Já vím, hlavně jim ukaž, co v tobě je," špitla jsem s úsměvem na tváři.

"Zkusím to, neboj, budeme si volat, ano?" zeptal se.

"Jo, to určitě, nezbavíš se mě, ani když budeš pryč," odpověděla jsem.

"To jsem rád," řekl.

"Já taky, moc," špitla jsem.

"Tak se tu měj hezky, Baru," usmál se a na rozloučenou mě dlouze políbil.

"Ty taky," zamumlala jsem.

Poté už jsem jen sledovala, jak mi pomalu mizí z dohledu.

Nakonec jsem dojela do našeho bytu v Praze.

Už vlastně byl náš, protože mi Hugo dal klíče a já tu měla i většinu svých věcí.

Došla jsem na terasu a nalila jsem si trochu bílého vína, které nám ze včera zbylo v lednici.

Už teď mi hrozně moc chyběl.

Přemýšlela jsem, jak to tu bez něj tři měsíce, než se uvidíme, zvládnu.

Nakonec jsem přišla do ložnice, kde na posteli ležel balíček.

Ze zvědavosti jsem ho otevřela, byl tam rámeček s jednou naší společnou fotkou z léta a džínová bunda s jeho číslem, jménem a dalšími detaily.

S úsměvem jsem se na fotku koukala, bylo to měsíc co jsme spolu byli, šli jsme na šlapadla a potom jsme si dali procházku a vzali jsme si čínský nudle.

Byl to strašně pěkný den.

"Ano?" zamumlala jsem do telefonu.

"Baru, jsi v Praze?" zeptala se Em.

"Jojo, jsem v bytě, proč?" pousmála jsem se.

"Nechceš zajít někam na procházku? Nebo na večeři?" řekla.

"Jo, klidně, kde dáme sraz?" naznala jsem.

"Naproti Hollaru u Vltavy? Za hodinku?" zeptala se.

"Dobře, tak kolem páté," odpověděla jsem a šla jsem se nachystat.