meet me // cz U20

62

Po několika hodinách jsme jeli zpět do Prahy.

Slunce už pomalu zapadalo a my jsme byli mrtví.

Po chvíli Slunce z oblohy zmizelo a překryly jej škaredé tmavé mraky.

Vypadalo to, že bude zase pořádně pršet.

"Máme v Praze domluvenej hotel, takže bychom mohli ještě večer něco podniknout," navrhl Matěj.

"Jo, třeba nějakej bar, jídlo nebo něco zábavného," odpověděla Em.

"To je hezký, lidi, ale já mám ráno trénink a pak šichtu," řekla jsem.

"Tak vás dva vyhodím u Barči?" zeptal se.

"To zní fajn," odpověděl Kuba a já na něj nechápavě koukala, "kdyby náhodou byla bouřka, aby ses nebála," pousmál se.

Pamatoval si to moc dobře, to se musí nechat.

Po chvilce nás Matěj dovezl k mé bytovce a Kuba mě bez jediného slova následoval do bytu.

Byla jsem z toho trochu nervózní.

Nevěděla jsem, co od něj můžu čekat.

"Pomůžu ti," pousmál se, když viděl, jak bojuju se zámkem.

"Dík," špitla jsem, "tak co, dáš si čaj?" zeptala jsem se.

"Jo, třeba," zamumlal a prohlédl si byt, "to je hezký," usmál se, když přišel s bundou, kterou mi dal Hugo.

"Jo, byl to dárek," řekla jsem a vzala jsem si jeansku k sobě, "na mistrovství jsem ji nosila pořád a vlastně i předtím v Praze, jen tak," zasmála jsem se a zalila jsem čaje, které jsem odnesla do obýváčku na sedačku.

"Venku to vypadá na pořádnou smršť," zamumlal po chvilce Kuba.

"To mi ani neříkej," odpověděla jsem a koukla jsem se z okna na to černo.

"Neboj, kdyby něco, ochráním tě, jako tenkrát," zasmál se.

"Tak jo, ustelu ti na gauči?" zeptala jsem se.

"Pořád mám zákaz do tvé ložnice? I když tentokrát máš tu postel ještě větší, jak minule?" odpověděl.

"To ne, teda, asi, nevím, jak chceš," řekla jsem a šla jsem nakonec uvolnit půlku manželské postele.

Dokud něco nezablikalo a nebylo v pokoji černo.