Cool

1 | První krok

Středeční ráno bylo tak klidné. Jako by se snad chtělo vysmívat zmatku, který se uhnízdil v mé mysli a strachu, jenž se zmocnil mého srdce. S Kylem jsme se už stihli během úterý usmířit, to ale nemohlo smazat úkol, který mi dal. Byla to naše domluva. Výzvy nešlo jen tak smést ze stolu. A tak mu nezbylo nic jiného, než se mi omluvit a provést neohrabaný pokus mě povzbudit na duchu. I kdyby byl lepším řečníkem, než jakým doopravdy byl, nepovedlo by se mu zahnat můj strach. A že jsem se měl čeho bát.

Když jsem očima klouzal po ulici osvětlené zlatavým jasem letního slunce, srovnával jsem si v hlavě vše, co jsem o Jasonovi věděl. On byl z docela jiné společnosti než já a nemohli jsme mít prakticky nic společného, ale doufal jsem, že se mi podaří vzpomenout si na něco, co by mi pomohlo se k němu alespoň trochu dostat. Kdyby Kyle chtěl, abych s ním jen promluvil, zvládl bych to. V nejhorším případě mě mohl urazit, měl ostrý jazyk i slovník. Ale spřátelit se s ním? Jak? Já měl rád svůj klid. Nesnášel jsem dobře davy lidí, nevyhledával jsem bujaré večírky ani sportovní utkání. A on? Byl hvězda. Stejně jako jeho bratr Ronald, který před dvěma lety dokončil studium na naší škole. Pan Cool se Jasonovi neříkalo jen tak. Ve školním basketbalovém týmu byl silou, která táhla a podpírala všechny ostatní. Každý týden pořádal večírky v domě své matky, která na víkendy jezdila na výlety s kamarádkami. Tyto akce byly proslulé alkoholem, hlasitou hudbou a stmelováním školní smetánky. A právě jen ta na ně byla zvaná. Jason a jeho deset nejlepších přátel, všech stejně populárních jako on. Ale nikdo z nich nikdy o večírcích a událostech na nich nemluvil, jako by to snad bylo přísně střežené tajemství. A mnoho lidí na škole marně toužilo se tam dostat. Měli smůlu. Jason si k tělu jen tak někoho nepustil. Byl populární, ale rozhodně ne milý nebo snad vstřícný. Dokonce i ke svým přátelům byl kritický. A ke komukoliv, kdo neměl jeho sympatie, se dokázal chovat jako pes. Ano, byl prostě spratek. Spratek z bohaté rodiny, který jako na potvoru získal i nejeden talent. Tolik ke spravedlnosti osudu. A tolik také k mým obavám ho oslovit.

Bydlel jsem dva kilometry od školy a vždy jsem chodil pěšky. V zimě mě to štvalo, ale nyní na počátku léta to bylo příjemné. Zvlášť to ráno. Doufal jsem totiž, že skutečně přijdu na něco, co by mi mohlo pomoct splnit úkol, na který jsem si připadal zkrátka krátký. Ale nic. Nebyl jsem osvícen žádným dobrým nápadem, nepřišla mi na mysl žádná použitelná vzpomínka. Jak by taky mohla? Pan Cool si své soukromí střežil až příliš dobře. Mnoho lidí slyšelo o jeho úletech s holkami, ale žádná nebyla z naší školy. Snad každý si byl jistý tím, že žil jen s matkou, ale nikdo nepřišel na to, co bylo s jeho otcem. Nikdo ho nikdy neviděl mluvit s vlastním bratrem.

Mé zraky pomalu klouzaly po okolních budovách. Čím blíž jsem byl škole ve středu města, tím vyšší byly, protože v centru bydlela většina lidí. Mohl jsem tak vidět kuřáky, kteří se odebrali se svou ranní cigaretou na sluncem vyhřáté balkony. Malé děti, které svíraly ruce svých rodičů míříce do družin a základních škol poblíž střední. Unavené dospělé spěchající do práce i několik nadšeně vypadajíc workoholiků. Ptáci v korunách stromů lemujících chodník vesele zpívali, ve vzduchu občas zabzučel letící hmyz a silnice se postupně naplňovaly auty. Všechno šlo dál. Město Gorsham nabralo své každodenní otáčky. Jen já se chtěl zastavit. A nepodstupovat to, co jsem musel.

Jakmile se střední dostala do mého zorného pole, vzdal jsem své marné pokusy na něco přijít. Tato budova mi byla tak důvěrně známá, a přesto cizí. Znal jsem široké sloupy, které nesly střechu před vchodem, místy odrolenou omítku, staré schody, sešlapané dřevěné podlahy tříd, všechny nástěnky, učebny, toalety. Ale zdaleka jsem neznal všechny lidi, které jsem tam míjel. Oni nevěděli, co jsem byl zač a já nevěděl, co byli zač oni. A ani jednu stranu nezajímalo seznámení se s tou druhou. Každý měl svého přítele nebo okruh přátel, kteří jej zajímali, vlastní zájmy, cíle a naděje. I když jsme získávali stejné vzdělání, byli jsme zkrátka jako jedinci odlišní.

Zahlédl jsem Kyla, který seděl na jedné z laviček před školou. Jako obvykle byl neupravený. Vždycky jsem si myslel, že kdyby se choval a oblékal jinak, snadno by zapadl mezi školní smetánku. Byl hodně vysoký a dokázal se pohybovat elegantně. Měl svůj osobitý šarm, vyzařovala z něj radostná energie a optimismus. Kolem očí se mu v lehkých vlnách snášely delší blond vlasy a měl pronikavé modré oči. Ale jeho vzhled byl stírán fakty, že nejraději vysedával u počítače, skoro nechodil ven a když se vypravil do školy, nebyl si ani schopný rozčesat zašmodrchané vlasy. A měl svůj vlastní svět. Nezajímal se o trendy, módu a popularitu. Byl zkrátka svůj. Ve velkých mikinách, které nosil v zimě i v létě bez ohledu na počasí, prostých riflích a svých oblíbených ošoupaných teniskách. Nikdy se nezajímal o názory ostatních, to jsem na něm obdivoval. Byl mi dobrým přítelem. Dovedl skvěle naslouchat a rád poradil, ale měl sklony k výbušnosti.

Zamířil jsem k němu a sotva mě zaznamenal, narovnal se a upravil si batoh na rameni. „Nazdar, Same," pozdravil nenuceně a odhrnul si z čela pramen vlasů, který se na něm usadil. „Tak jak se na dnešek cítíš?"

„Ahoj," opětoval jsem mu pozdrav, ale vzápětí jsem se zatvářil znechuceně, „ani mi o tom nemluv."

„Tak to prostě zkus a uvidíš, ne?" navrhl, když po mém boku zamířil ke škole.

Jen tak to zkusit a uvidět? To sotva. „Vždyť víš, že zkusit to nestačí, musím být jeho kamarád," povzdechl jsem si tiše, když jsem se vyhnul dívce hledící do telefonu, která zřejmě nevnímala cestu ani lidi kolem.

„Hele, byla blbost, že jsem ti ten úkol dal," uchechtl se.

Obrátil jsem oči v sloup. Jemu to možná přišlo vtipné, ale mně ani trochu.

„Jason tu před chvílí prošel, nejspíš bys s ním měl promluvit, ať to máš z krku," navrhl.

Nechápavě jsem se na něj podíval. Dělal si ze mě snad legraci? „To mi nepřidá jako dobrý nápad," prohlásil jsem. Jen tak si s ním promluvit? A riskovat, že mě zkrátka přehlédne a ani na mě nezareaguje? Kyle byl možná sebevědomý a jen tak by se jej něco nedotklo, ale já byl hodně citlivý na přehlížení vlastní maličkosti. Nejspíš to bylo tím, že rodiče se často hádali a když jsem se snažil zasáhnout, vůbec si mě nevšímali. Nesnášel jsem, když jsem se cítil jako neviditelný.

„Ale prosím tebe, udělej to. Jinak budeš celý den v nervech." Blonďák mi věnoval významný pohled.

Chvíli jsem svými zraky propalovaly ty jeho, ale nakonec jsem je stočil jiným směrem a nahlas jsem vydechl. „Fajn." Víc jsem ze sebe nedostal, ani nebylo třeba, abych něco víc říkal. Bylo rozhodnuto. Musel jsem se poprat s vlastním strachem z odmítnutí.

Vešli jsme do školy. Na chodbě bylo rušno. Vzduch byl prosycen mnoha rozhovory, smíchem a rozjívenými slovy. Jako první jsme měli hodinu biologie a to v druhém patře, takže jsme se vydali kolem skříněk k širokému, kamennému schodišti, kterým se škola pyšnila a na které byl ředitel hrdý. Během stoupání po něm jsme byli v tichosti. Kyle vytáhl telefon, na kterém si cosi řešil. Protože jsem ho znal, byl jsem si téměř jistý, že zrovna načal kolo nějaké další hry. Já se ale díval kolem. Vždy jsem se rád díval, ale nerad jsem zasahoval. Možná to byla další věc, kterou jsem si odnesl z domova. Dívat se, ale do ničeho se nevměšovat. To bylo jednou z věcí, které jsem na sobě neměl rád. Vždycky jsem si přál být někým. Ale zároveň jsem neholdoval mnoha lidem, natož davům. Byl jsem uzavřený, ale, ačkoliv bych to nahlas nepřiznal, vždy jsem toužil zapadnout do smetánky. Nejspíš každý si přeje něco, co nemůže nikdy mít.

Sotva jsme se dostali do patra a já zvedl hlavu, bylo to, jako by mě polili ledovou vodou. V patrech byly na chodbách stoly, u kterých mohli studenti sedět. A u jednoho z nich se nacházel i Jason. A nebyl sám.

Rychle jsem zkontroloval, jestli jej zaznamenal i Kyle. Bohužel i přes své zaujetí telefonem ano. Povzbudivě na mě kývl a lehce se usmál. „Do toho," vyzval mě.

A to byla chvíle, kdy jsem udělal první krok ke změně, která měla být větší, než jsem očekával.