Cool

22 | Stesk

Lavice mi byla těsná. Co chvíli jsem se na židli vrtěl a nenacházel jsem klid. Nedokázal jsem se soustředit na výklad látky. Současně jsem se ale snažil nemyslet na nic ohledně smetánky. Nesplnitelný úkol. Byl jsem mezi dvěma věcmi drcen.

Když jsme opouštěli školu, rozloučil jsem se s Kylem poněkud rychle a kostrbatě. Už jsem se těšil, až zapadnu domů a odeberu se do pokoje. Bylo to moje místo. Tam jsem mohl být sám sebou. Skrývalo všechny mé myšlenky, obavy a váhání. Nemusel jsem nic předstírat, skrývat se za úsměvy a potají žmoulat lem vlastního trička.

Když jsem odcházel, zjistil jsem, že Jason stál se svou partou venku a o něčem rozmlouvali. Museli končit ve stejný čas jako my. Zaváhal jsem a zvážil, zda jsem kolem nich opravdu chtěl projít. Došel jsem k názoru, že mi nic jiného nezbývalo. Kdybych se najednou zastavil, poutal bych nechtěnou pozornost. Ve chvílích, kdy jsem je míjel, jsem alespoň nasadil usměvavou masku. Co jsem mohl víc? Nehodlal jsem vypadat jako spratek, který se rozhodl, že se s nimi nechce bavit. Mohli by si ještě myslet, že jsem byl namyšlený nebo vadný.

Když jsem se ztrácel, vnímal jsem Jasonův pohled. Jeho pronikavé tmavé oči mě vyprovázely, když jsem mizel z dohledu a já měl co dělat, abych se neobrátil a nepodíval se na něj. Ale nesměl jsem. Stále jsem doufal, že všechno vyšumí a věci se vrátí do starých kolejí. Jak naivní jsem byl.

Doma jsem se po jídle odebral do postele. Poslední dobou jsem v ní trávil stále více a více času.
Pootevřel jsem okno kvůli čerstvému vzduchu a pustil jsem si seriál, abych otupěle zíral na obrazovku notebooku. Nereálné dění jednotlivých dílů odvedlo můj zájem stranou. Nemusel jsem starat sám o sebe a o svůj život. Nemusel jsem si ujasňovat, na koho jsem byl nebo s kým jsem se zapletl. Zkrátka jsem jen byl. V nepřirozeném jasu pohlcený smyšleným příběhem. A tak mi to vyhovovalo. Fandil jsem jedné straně, druhou jsem opovrhoval. Ale ani jednu jsem na vlastní kůži nepoznal. Byly to jen role herců, nic skutečného. A neskutečnost mě lákala. Byla mým únikem z opravdových událostí.

Když se den nachýlil ke konci, cinkl mi mobil. Při tom zvuku jsem se napjal, uvolnění bylo to tam.
Bral jsem telefon do rukou a doufal jsem, že se mě rozhodl kontaktovat Kyle. Mýlka. Na displeji zářilo opět upozornění Messengeru s Jasonovým jménem. Zhluboka jsem se nadechl, než jsem zprávu otevřel. Co se na mě mohlo chystat? Co mi hodlal sdělit?

‚Chybíš mi.'

Ta dvě slova mě přimrazila na místě. Zcela jsem přestal vnímat seriál a zaměřil jsem se jen na ně. I kdybych chtěl, nemohl jsem předstírat, že nic neznamenala. Nemohl bych tajit, jak se mnou pohnula, nebylo to v mých silách. Zůstal jsem na ně zírat.

Všechno bylo zpátky. Temnota noci, horkost jeho těla, dravá vůně, která si nárokovala můj čich. Jako bych to opět prožíval. Cítil jsem, jak se dotýkal mého krku a musel jsem naklonit hlavu na stranu, abych na to zapomněl. Prozatím. Nemohl jsem ale předstírat, že jsem si nepřipomněl pocit, který mnou projel. Ne sám před sebou.

Mobil jsem stále držel před svou tváří, když jsem hleděl do stropu. Balancoval jsem na kraji srázu. Za mnou byla minulost a přede mnou nejistá budoucnost. Mohl jsem se vydat obezřetně po lávce, která mě dělila od pevniny na druhé straně. Ale za jakou cenu? Stačil by jediný přešlap, abych se zhroutil do propasti, z níž nebylo návratu. Stejně jako nebylo návratu z citů.

Ale chyběl jsem mu! Pokud mi nelhal a nesnažil se mě zmást, něco to znamenalo. Možná opravdu nešlo o jeho dočasné pomatení smyslů. Možná mě opravdu chtěl znát. Kdybych se mu svěřil, poslouchal by? I kdybych hovořil o hloupostech? Chtěl jsem věřit, že ano.

Sám sebe jsem do situace uvrtával stále hlouběji. Každá má myšlenka mě hnala k tomu, abych mu odpověděl. Protože jsem chtěl. A musel jsem si sám před sebou obhájit, že to bylo správné. Možná nebylo. Možná byla všechno chyba. Kdybych se s Kylem nevsadil, kdyby ředitel zvolil jinou košili, kdybychom se nepohádali, kdybych nenachytal pana Cool v uličce s tím mužem,... vše by bylo jinak. Bylo to moc náhod. Moc na to, aby v tom nesehrál svou roli soud. Byla to hloupá myšlenka, ale musel jsem ji mít, když jsem se rozhodl odepsat:

‚I ty mně.'

Nemohl jsem tušit, že přijde odpověď, která mě donutí se pozastavit.

‚Za patnáct minut v domku na stromě.'