Cool

21 | Lhářovy rozpaky

Neodpověděl jsem. Jak taky nalézt sám v sobě reakci na něco takového? I tak mě to ale donutilo zůstat dlouho vzhůru. Musel jsem si slova přečíst několikrát, než jsem uvěřil tomu, že byla skutečná.

Ráno jsem se probral nevyspalý a nejistý. Všechen klid, který jsem nastřádal, se vytratil. Nechtěl jsem tomu věřit. Nechtěl jsem přijmout, že se o mě Jason zajímal. Ne v takovém smyslu. Přál jsem si být jeho kamarádem, abych docílil toho, co mi bylo určeno. Ale i z jediné zprávy bylo jasné, že on to nevnímal stejně. A jak by taky mohl? Po tom, co se mezi námi odehrálo. Přiznal mi, že byl na kluky. Uzurpoval mé rty, donutil mě nemyslet a poddat se okamžiku. A v temnotách jeho pokoje jsem ztratil sám sebe. Už nebyla logika, existovali jsme jen my a má živočišná, zvířecí touha.

Cesta do školy pro mě byla krokem k nevyhnutelnému. Ale stále jsem neztrácel naději, že vše zkrátka vyšumí. Vše, co se stalo, mohlo být jen několik bublinkami na hladině, které se chystaly prasknout a vytratit se.

Setkání s Kylem jsem vítal. Ale bylo pro mě stále těžší se na něj smát, když jsem věděl, že jsem ho do toho zavlekl. Tvrdil jsem, že jsem byl s ním, i když tomu tak nebylo. Mohl bych o něj přijít, kdyby se všechno provalilo.

„Nazdárek," přivítal mě. Rozcuch měl obzvlášť vrkočivý, ale zdál se být odpočatý, To se nedalo říct o mně.

„Ahoj," zazubil jsem se, „jaký jsi měl víkend?" začal jsem ptát hned z kraje. Bál jsem se, že se začne vyptávat on a jeho otázky mě dovedou k odpovědím, kterým neporozumí, dokud mu nepovím vše, co jsem zažil. Začínal jsem být paranoidní. A také jsem se s tím chtěl někomu svěřit, i když jsem nemohl. Bál jsem se, že kdyby se začal ptát on, ztratil bych otěže a vše mu vyklopil. A to jsem nechtěl a nesměl.

„Krátký," pokrčil rameny a uchechtl se. Byl uvolněný a svůj. Záviděl jsem mu to.

Když se zeptal, jak jsem se měl já, co nejupřímněji jsem se zasmál. „Nic nového, znáš to."
Nic nového? I mně samotnému to znělo falešně. Měl jsem štěstí, že on mé lhaní neprokoukl.

„Co Jason?" zajímal se dál. Kéž by jen věděl, jak mě tím uváděl to rozpaků.

„Je to stále Jason. Ale myslím, že dělám pokroky." Větší, než tušíš.

Vešli jsme do chodeb školy. Všude bylo plno. Tělo se tlačilo na tělo a já co chvíli zavadil o někoho loktem. Jako bych tomu snad mohl věnovat pozornost.

„Tak to je super. Třeba to nakonec opravdu zvládneš," podpořil mě, ale zněl váhavě. Nevěřil tomu, že bych to mohl dotáhnout do konce a opravdu splnit úkol. A já nevěděl, jestli jsem mohl ještě nabrat sílu o to usilovat. Nepřipadalo mi správné Jasonovi lhát. Nezačal jsem se s ním bavit, protože mě zajímal. A on to nevěděl. Nemohl znát, co jsme si s Kylem řekli. Pro něj jsem byl opravdu někdo, kdo se zajímal. Připadal jsem si uboze. Nemyslel jsem si, že někdy budu za toho zlého, který lže a tají, a to hned na několika frontách.

„Tak co? Budete mluvit?" vytrhl mě z přemýšlení můj nejlepší přítel.

Když jsem vzhlédl, pochopil jsem, na co se ptal. Jason byl jen kousek od nás. V duchu jsem si jej po všech úvahách přestavoval jako někoho jiného. Ale on byl stále stejný. V tmavých barvách mezi smetánkou poutal pozornost. Jeho ostré čelisti zvěstovaly nebezpečí, ale vřelé oči bezpečí. To jen já jej ve své mysli pokřivil do jiné podoby a začal si jeho chování promítat do vzhledu.

Měl jsem chuť se zastavit, ale neudělal jsem to. Nemohl jsem, bylo by to příliš okaté. A netrvalo dlouho, než si mě všiml. Neuplynulo mnoho dní od doby, kdy se na mě díval jako na odpad. Jeho pohled se ale změnil. Když jsme hleděli jeden na druhého, koutek jeho úst se sotva znatelně obrátil vzhůru. Lehce kývl na pozdrav a já se nezmohl na víc než odpovědět stejným způsobem.

Když jsem pokračoval dál, musel jsem vše vydýchat. Nejen, že mě beze slov pozdravil. Mike a Amber, kteří byli s ním, se na mě už nedívali bez zájmu a v jejich tvářích nebylo opovržení. Silně jsem pochyboval, že jim pan Cool řekl, co se mezi námi stalo. Ale něco se změnilo. Jako by mě začali přijímat a já se stával součástí jejich sešlostí. Tak dlouho jsem si přál zapadnout mezi hvězdičky. A když mi bylo splnění nevyřčeného přání na dosah, pochyboval jsem. Protože důvod, proč jsem mezi ně mohl zapadnou, nebyla moje výjimečnost. Bylo to Jasonem.