Cool

32 | Dvakrát do téže řeky vstoupíš

I když bylo léto, víkend jako by z oka vypadl sychravému podzimu. A já byl rád. Kdyby totiž slunce pražilo moc silně a obloha byla bez mráčku, bral bych teplé paprsky a blankyt jako výsměch. Sice to postrádalo logiku, ale byl jsem v takovém stavu, že bych si dokázal brát osobně i rozmar počasí.

Jason se znovu neozval a já raději ani moc nechodil na telefon, abych neměl nutkání odepsat na jeho předchozí zprávy. Proč se vlastně zajímal? Proč jednoduše nezapomněl?

Byl jsem bez nálady. Jako by najednou studnice radosti, kterou jsem v sobě měl, vyschla. Už jsem nebyl naštvaný ani smutný, ale také jsem se nesmál a neradoval. Byl jsem otupělý jako nůž po porcování hromady masa. Jo, já byl nůž. A mé city maso.

V sobotní podvečer se mi ale přece jen někdo ozval. A když jsem zjistil, že nešlo ani o Jasona, ani o Kyla, tušil jsem, že to nebude dobré. Ještě aby ano, když mi psal Connor.

‚Jste s Jasonem v kontaktu?'

Jason, Jason a zase Jason. Jako by se snad stal středobodem všeho.

„Taky tě zdravím," zamumlal jsem, když jsem odeslal odpověď: ‚Proč?' Neměl jsem v úmyslu se Connorovi zpovídat. Těžko říct, jak by na něco takového reagoval. Bohatě stačilo, že byl svědkem výbuchu mého vzteku u Jasona na verandě.

‚Dneska jsme měli mít extra trénink a on nedorazil.'

Musel jsem se ušklíbnout. ‚Asi má moc práce se sváděním lidí.'

‚Same, on nevynechává nikdy.'

Mé zkřivené rty se pomalu vrátily do původní polohy. Cítil jsem pachuť na jazyku při představě, že bych měl Jasona zase řešit. Ale nemohl jsem zabránit své mysli, když do toho začala hlodat. Přece jen – Jason byl rváč. Co když se do něčeho zapletl a ublížil si? Byl impulzivní cholerik, těžko říct, co všechno by byl schopný vyvést.

‚Tak mu zavolej.' navrhl jsem řešení, které by mě oprostilo od povinnosti se do pátrání zapojit.

‚Nebere telefon a neodpovídá na zprávy.'

Zhluboka jsem se nadechl. Už mi to bylo jasné. Nebylo mi souzeno uniknout. Až moc jsem se se smetánkou zapletl a nemohl jsem prostě dělat, že se to nestalo. ‚Napíšu mu.' slíbil jsem.

Když jsem otevřel chat s panem Cool, znovu jsem si prošel jeho chabou obhajobu, která zůstala bez mé reakce. Krátce jsem zvážil, jestli jsem na ni měl reagovat. Nakonec jsem to ale zavrhl. Nehodlal jsem se k tomu vracet, už jsem nemohl být loutkou emocí, co by se mnou začaly cloumat.

‚Jsi v pořádku?' To stačilo. Prsty mě svrběly, chtěly toho tolik napsat. Ale nebyl jsem hlupák, abych všechno nasypal do okénka chatu.

Odpověď přišla překvapivě rychle. ‚Ne. Ty?'

Prudce jsem vydechl. To jako vážně? Odepsal, jako bychom se snad bavili o tom, zda jsme vypracovali nějaký úkol. Dvě slova. Jen pitomá dvě slova.

‚Ne.' Rozhodl jsem se hrát jeho hru stejnou kartou.

‚Můžeme si promluvit?'

Přesně toho jsem se bál. O čem chtěl mluvit? Jako by mě snad odmítal pustit z vlastního stínu. Udělal něco, co neměl a tím mě od sebe odvrhl. A teď mě tahal zpátky jako rybář na udičce.

‚Nechci s tebou mluvit. Ale Connor asi jo.' Takový chlad se mi nepodobal.

‚Prosím.'

Jason Glover prosil? A nebylo to jen kvůli tomu, že chtěl působit adekvátně v nějaké společnosti? Ne, rozhodně nebyl v pořádku. Ať už měl v hlavě jakýkoliv bordel, já tam měl větší. Protože jsem zase vyměkl. Stačilo k tomu tak málo. Jen jeho prosba. A bylo zbytečné si nalhávat, že mě to obměkčilo jen kvůli tomu, že poprosil. Bál jsem se o něj. Takhle nějak se chovají psi. A pak taky já.

‚Kdy?' Třeba mi to všechno nějak vysvětlí.

‚Večer. Na stromě.'

Jak velký musíte být idiot, abyste vstoupili dvakrát do téže řeky? Správně, idiot Samovy úrovně.