Cool

15 | Seznamka s alkoholem

Opatrně jsem se rozhlédl, ale zdálo se, že nikdo nepřikládal mému kuckání velký význam, což mi ulevilo. Zavřel jsem kolu a podal jsem ji zpět Connorovi, kterému jsem poděkoval tak nahlas, jak jsem dokázal zakřičet.

Jason se posadil na poslední volný gauč u stolu. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem si sedl k němu, na druhý konec.

Mike sáhl mezi polštáře gauče, na kterém seděl a vytáhl dálkový ovladač, kterým ztlumil hlasitou hudbu na snesitelnou úroveň. Tak, abychom spolu mohli komunikovat.

„Amber, klidni hormon," popíchla zrzku melírovaná dívka, na jejíž jméno jsem si nemohl vzpomenout.

Oslovená odpoutala pohled o svého objektu a pohodila vlasy. „Copak, žárlíš, Chloe?"

Chloe si jen odfrkla. Ale já s ní souhlasil, i na mě bylo takové okaté sexuální svádění trochu moc. Nicméně jsem se nechtěl do ničeho plést a vybírat si strany. Vždyť jsem je ani neznal, nemohl jsem si to zkrátka společensky dovolit. A ještě k tomu jsem nerad nahlas kritizoval.

Cítil jsem, jak se mou hrudí prohánělo prudké teplo, které zažehla whisky, jíž jsem možná raději neměl vypít najednou. Ostatní se scházeli jistě často a byli na alkohol přece jenom více zvyklí než já. Přesto jsem se chtěl nějak zapojit do dění. Bylo trapné jen tak sedět a poslouchat. Odhodlal jsem se proto k otázce: „Neobjednáme si něco k jídlu?"

Souhlasné mručení mi stačilo. Konečně jsem mohl být užitečný.

„A co?" zeptal jsem se, když jsem uvažoval, kolik podniků s večerním rozvozem v okolí bylo. Sám jsem měl chuť na pizzu, ale nemohl jsem rozhodovat za ostatní.

„Chci burger," řekla Chloe. A nikdo neměl nic proti. Sáhl jsem proto do kapsy, abych vytáhl telefon a zjistil víc, ale Jason chytil mé zápěstí. Měl štíhlé prsty, ale byly silné a zabránily mi v pohybu.

„Tady platím já," informoval mě pevně.

„Ale-" pokusil jsem se něco namítnout, nicméně mi to nedovolil.

„Nikdo z nich taky nic neplatí," řekl polohlasně, aby to ostatní neslyšeli, „klidně by tě nechali objednat, ale nedělej jim dojnou krávu." Pustil mě a natáhl se na stůl pro vlastní telefon, na kterém začal hledat.

Zaváhal jsem, ale nakonec jsem se přece odvážil zeptat: „A ty jim dojnou krávu dělat můžeš?"

Zašklebil se, ale stále hleděl na svítící displej. Až když dokončil, co potřeboval, věnoval mi pozornost. „Peníze, co tu utrácíme, nejsou moje. Jsou někoho, kdo si zaslouží investovat do ostatních. Věř mi."

A já mu věřil. I když mi to vrtalo hlavou, neptal jsem se. Rozhodně nebyl vhodný čas na to řešit blbosti.

„Co piješ?" chtěl vědět Jason, ale zakrátko zaznamenal mou nejistotu. Muselo mu dojít, že jsem vlastně nevěděl, protože mi nakonec nalil něco ze skleněné lahve, než mi podal plný kelímek.

„Co je to?" optal jsem se.

„Šumivé víno. Slabé, budeš v pohodě," ujistil mě.

Opravdu nebyl hajzl, za kterého jsem ho měl. Ne, když ho člověk poznal blíž. A já se nemohl rozhodnout, jestli se mi rychlý obrat v jeho chování líbil, nebo mě děsil.

Z reproduktorů mezitím začala dunět další skladba a Chloe vytrhla Amber z náručí jejího objevu, než se spolu vydaly na volné prostranství vedle gaučů tancovat. Sotva jsem zaznamenal, jak se hýbaly, odvrátil jsem pohled. Chápal jsem, že už byly opilé, ale nemohl jsem jen tak sledovat, jak hýbaly boky a kroutily pozadím. Rozhodně by nebylo dobré, kdybych se na takové akci vzrušil. Ostatním zúčastněným to zřejmě nedělalo problém, ale já zkrátka a dobře nemohl.

Zůstal jsem zaměřen na stůl před námi, než mě z rozjímání vyrušil hlas:

„Nechceš na vzduch?"

Vzhlédl jsem. Byl to Connor. Opustil své místo, aby mě vytáhl ven a já jej ochotně následoval. Jen ten jediný silný panák, který jsem měl, způsobil, že jsem se začal cítit docela jinak. Lehce otupěle, ale zároveň naplněný novou a neznámou energií. Konečně jsem začínal chápat, co na pití všichni měli. Nejspíš jsem se měl před odchodem z domova najíst.

Svůj kelímek jsem si vzal s sebou a když jsme vycházeli na vzduch, hltavě jsem se napil. V mé hlavě se zapříčila myšlenka, že čím víc jsem toho v sobě měl, tím více jsem se mohl bránit pocítění chladu.

Zastavili jsme se na verandě a já se zarazil. Protože jsem najednou zjistil, že jsem všechno dopil.

„Ty se nějak rozjíždíš."

Když jsem zaznamenal, že si toho Connor všiml, cítil jsem se zahanbeně. „Promiň, moc často nepiju," omluvil jsem se.

„To vidím," mrkl na mě, ale zvedl pravačku. Nevěděl jsem, co přesně nesl, ale ve světle pouličních lamp jsem byl s to zaznamenat alespoň to, že šlo o pití.

Pousmál jsem se. „Budeš mě hlídat? Neumím pít," přiznal jsem. A najednou mi to doznání nepřipadalo divné.

„Jasně," pokrčil rameny, „taky jsem kdysi začínal. Nejlepší je čerstvý vzduch. A když se ti bude chtít zvracet, řekni včas, ano?"

„Jasně," kývl jsem a natáhl jsem k němu ruku s prázdným kelímkem jako pobídku k tomu, aby mi dolil.

„Ty jsi teda číslo," podotkl, ale otevřel lahev a udělal, oč jsem jej mlčky žádal.

Nejdřív jsem si k pití čichl, ale pak jsem se usmál. „Tohle jsi mi naléval i minule."

„Mám to prostě rád," pokrčil rameny. „Pojď, ukážu ti kytky vedle domu. Teď bys měl hodně chodit a hlavně pít pomalu, jasné?"

„Jasné," odsouhlasil jsem, ale nemohl jsem odolat. I když on už vykročil, já jsem do sebe co nejvíce nenápadně naklonil polovinu kelímku, než jsem se vypravil za ním. Bylo mi tak skvěle. Najednou jsem si připadal silný, odolný a schopný zvládnout cokoliv. Kéž bych jen předem věděl, k čemu se chystal.