Cool

36 | Otázka svádění

Když jsem skončil, osmá hodina se přehupovala v devátou. Nutnost mého odchodu se blížila, ale já nechtěl pryč. Byli jsme konečně upřímní. On odhaloval své rány a já zase své nejistoty. Blízkost těl, kterou jsme zažili, byla opojná. Smazávala hranice myslitelného a tříštila logiku na prach. Ale tohle bylo něco diametrálně odlišného. Když poznáte tělo, nemusíte znát duši. Jenže já začal odhalovat tu Jasonovu. A on zase mou. A už nešlo předstírat, že se to nestalo.

„Když jsem tě viděl s Peterem, opravdu mě to zasáhlo," zašeptal jsem. Připadalo mi, že jsem mohl přiznat prakticky cokoliv, cítil jsem se bezpečně. Když mizely tajnosti, mizelo i váhání a zdrženlivost. Strach se rozplynul a budoucnost byla jen mlhavá. Byli jsme my dva. Dvě odlišné identity uvězněné ve světě se všemi jeho skutečnostmi a konstrukty.

„Uklidní tě, když řeknu, že není jako ty?"

„V čem by mě to mohlo uklidnit?" nechápal jsem. Bylo samozřejmostí, že nebyl jako já. Byl jsem průměrný, ale stále originál. A to jsem si dobře uvědomoval.

„On chce pozornost, chápeš? A pozornost získá mnou. Není špatný, ale nejde mu o mě. Nikdy se o mě nezajímal tak jako ty." Jasonova tvář nabrala zachmuřený podtón. Musel bych být idiot, aby mi nedošlo, jak moc to pro něj znamenalo. Nešlo o pozornost, nýbrž o zájem.

„Ale oběma vám šlo o těla," nadnesl jsem hořkou skutečnost. Ať už jsem chtěl nebo ne, fyzická blízkost byla stejně podstatná jako ta myšlenková a duševní.

„A to byla chyba," kývl. Otevřené přiznal, že chyboval. A to bez nejmenšího zaváhání.

Pocit bezpečí zajistil, že jsem nezaváhal s odpovědí: „Chyby ale nejde jen tak smazat."

Zaměřil se na strop, jako by na něm shledával něco opravdu zajímavého. „Nejde, já vím. A víš, co taky nejde smazat?"

„Co?"

„Tebe." Zprudka mi pohlédl do očí. Náhle a intenzivně. Tak naléhavým způsobem. „Proto jsem včera přišel, proto jsem tě dneska pozval. Když jsi mi řekl, že jsem ubožák a utekl jsi, požádal jsem Petera, aby vypadl. Chtěl jsem se s tebou spojit, ale nešlo to. Hele, jsem grázl. Ale jsem zvyklý, že mě ostatní vítají a chtějí se se mnou spojit. Tys mě ale ignoroval. A to je další věc, co je na tobě jiná."

Oháněl se výjimečností a odlišností. Když tak dělal, do mysli se mi vkradla myšlenka, jíž nešlo jen tak pohřbít. „S kolika lidmi jsi něco měl?"

Jeho panty se napjaly. Nevhodná otázka. „Jsi si jistý, že to chceš vědět?"

„Ano," trval jsem na tom. Nechtěl jsem, ale musel.

„Chodil jsem s jednou holkou, tu mi přebral brácha. Ale spal jsem se šesti."

Musel jsem to vědět, to ale neznamenalo, že mi byla odpověď příjemná. „A s kolika ses zapletl jakýmkoliv způsobem?"

Povzdechl si. „Nevím, nepočítal jsem to."

„A kluci?"

Udeřil jsem hřebíček na hlavičku, protože jeho obličej nabral opravdu nespokojený nádech.

„Spal jsem se dvěma, ale něco jsem měl se třemi. Ten třetí jsi ty."

Polknout pro mě bylo náhle obtížné. Jako by mé hrdlo bylo vyprahlé a sliny se přestaly tvořit. Nemohl jsem ztropit scénu už jen z toho prostého důvodu, že jsem se sám ptal. A dobře jsem věděl, jakou měl Jason pověst. „Proč jsi spal s holkama, když se ti nelíbí?"

„Každý sex je lepší než žádný."

Kývl jsem. Jak jinak? Čekal jsem snad nějaké hlubokomyslné vysvětlení?

„A co ty?"

To ne.

„S kolika lidma jsi spal ty, magore?"

Co jsem měl udělat? Lhát by bylo nevhodné, když jsem přihlédl k tomu, jak upřímný byl on. „S jednou holkou," odvětil jsem. Dalo se to ale označovat opravdu za sex? Doufal jsem, že ano. To, že se to odehrálo jen jednou, vědět nepotřeboval, neptal se na to.

„Neviňátko."

To oslovení se mi ani za mák nezamlouvalo, ale bylo pravdivé. Nebyl jsem z nejzkušenějších. „Ďáble," odsekl jsem.

„Líbí se mi, kam tahle diskuse směřuje." Zřejmě nepochopil, že jsem to myslel jako urážku. Pro něj to mohla být dost dobře i lichotka.

„Kam by měla směřovat?" zamumlal jsem. Ztlumil jsem hlas, aby v něm nebyla tolik znát nejistota.

„Hádej." Zase ten jeho výraz. Přivřené oči, lehce pootevřené rty, koutek obracející se vzhůru.

„Snažíš se se mnou zase flirtoval?" Smíchem jsem se pokoušel zakrýt rozpaky. Pokud se o to totiž snažil, netušil jsem, jak reagovat. Byl jsem na hranici mezi tím odejít a znovu se bezhlavě vrhnout do celé šílenosti s ním.

„Já s tebou někdy flirtoval?" nechápal.

„No přece když jsi mě prvně políbil. A pak tady v pokoji."

Začal se smát. Připadal jsem si při tom jako hlupák. „Pokud tohle považuješ za flirt, tak jsem asi svůdník nejvyšší kategorie." Když se uklidnil, nasadil zase předchozí výraz. Blýskl po mě pohledem a já věděl, že už nebylo úniku. „Ukážu ti, co je flirt."