Cool

27 | Terapeutický medvídek

„Ne."

Jak se to stalo? Všechno mi skutečně začalo docházet, až když jsem to vypustil z úst. Zcela bez rozmyslu jsem Jasonovu blízkost odmítl.

Hleděl mi do očí. Stále byl až moc blízko a jedno jeho obočí stoupalo vzhůru jako ve zpomaleném záběru. Ne, on tomu nemohl rozumět. Byl mi na to příliš vzdálený. On se bavil, vítězil a získával. Dělal si, co chtěl a co ho zrovna napadlo. Přemýšlel vůbec nad svými činy, než je proměnil ve skutečnost? Uvažoval nad svými slovy, když je vypouštěl z úst? Vyjevil mi svůj cit. Ale ukázal mi také svou sobeckost.

„Tohle nejde, Jasone, opravdu," zachraptěl jsem.

„Proč?" sykl. Nebyl nadšený. Na odmítnutí zřejmě nenarážel často.

„Skoro se neznáme."

„A měli bysme?"

Přikývl jsem. A zase jsem si připadal ubohý. Protože jsem tušil, proč jsem ho chtěl opravdu poznat. Fyzično pro mě neexistovalo bez emocí a emoce bez poznání.

„Fajn," obrátil oči v sloup. Udělal to těsně před tím, než displej zcela pohasnul. Cítil jsem, jak se přetočil zpět na záda. „Tak mluv."

Stiskl jsem ruce v pěst. Takhle jsem to nechtěl. Nepřál jsem si, aby poslouchal z donucení a aby byl otrávený, když ho sám budu zpovídat. Tak to nemělo být. „Jestli nechceš sám mluvit, měl bys jít."

„Prosím?"

Byla to troufalost a já si to uvědomoval. Ale copak jsem ho mohl nechat, aby si dělal, co se mu jen zachtělo? Možná, že byl zvyklý dostat cokoliv, co si umyslel. Ale já nebyl cokoliv. „Nebudu tě nutit mluvit." Hrdlo se mi svíralo, když jsem ze sebe výrok sypal. „Ale nemůžu ti dovolit, aby sis se mnou dělal, co chceš, když tě skoro neznám a ty neznáš mě."

Zachechtal se. Tak pohrdavě. „Jsi naivní. Co čekáš, že ti o sobě budu říkat? Už teď toho víš až moc. Nejsi můj terapeutický medvídek, abych ti vyklopil všechno. A nejsem ani opilý, abych měl potřebu mluvit." Narovnal se a teplo, které vyzařoval, se vzdálilo.

„A kdybys byl opilý, mluvil bys?" Zachytil jsem se toho jediného, čeho jsem mohl.

„Možná."

„Mohl bych... se v pátek zastavit?" Vtíral jsem se, když jsem chtěl splnit sázku. A když už nešlo o ni, vtíral jsem se, protože jsem musel. Něco ve mně mi to kázalo.

„Radši ne," zněla odpověď, který mi vzala vítr z plachet. Jeho kroky směřovaly k oknu. Než však odešel stejným způsobem, kterým se objevil, přece jen mi něco řekl: „Ta žena, se kterou žiju, není moje matka."

Ztratil se v temnotách. Chladný večerní vzduch ho odnesl, jako by se nikdy ani nezjevil. Ale jeho slova neodešla. Slova, kterých jsem se mohl chytit.