Cool

3 | Hovor

Zbytek dne jsem na to musel myslet. Ačkoliv jsem se snažil sám sebe rozptýlit všemožnými aktivitami, zdi mého pokoje mi byly vězením, ve kterém jsem se stále musel zabývat tou samou otázkou. Co byl Jason zač? Zaškatulkovat jej jako rozmazleného spratka bylo snadné, ale nemohl jsem se ubránit myšlence, že v tom všem bylo něco víc. Protože když jsem jej viděl s tím mužem, ztratil najednou veškerou svou suverénnost, chlad a odtažitost. Jejich rozhovor byl tak hrubý a osobní. A pana Cool zcela vyvedl z míry. Měl jsem možnost sledovat, jak se z toho chladného a sebevědomého mladíka stal někdo docela jiný. Jaká tedy byla pravda? Jaký ve skutečnosti byl?

Vlastní úvahy mě pomalu začaly znepokojovat. Byl jsem pohlcen řadou teorií, které mi nedávaly smysl, a tak jsem se rozhodl nakonec zavolat Kylovi. Ne snad, že bych mu hodlal svěřit, co se stalo. Bylo mi jasné, že jsem to nemohl komukoliv říct, ale potřeboval jsem si zkrátka s někým promluvit. A protože doma jsme se nikdy moc nebavili, byl Kyle mou první volbou.

Když jsem si držel mobil u ucha a leže na posteli zíral do stropu, snažil jsem se na nic nemyslet. Vnímal jsem, jak byla má dlaň s telefonem rozechvělá. Stále jsem se ze všeho nestihl ani zdaleka vzpamatovat. A věděl jsem, že bych se měl rozhodně radovat. Vždyť se mi podařilo získat si Jasonovu pozornost. A to mohl být první krok ke splnění úkolu. Na druhou stranu mi ale přicházelo na mysl, že jsem se zapletl do něčeho, do čeho jsem skutečně neměl. Nebylo to správné a nemělo tomu tak být.

Po chvíli čekání byl můj hovor přijat. „Počkejte, kluci, za chvíli se vrátím," řekl Kyle. Zřejmě zrovna hrál týmovou hru, kterou kvůli mně přerušil. Z nějakého důvodu jsem se při té myšlence musel usmát. „Co je, kámo?" zeptal se mě vzápětí.

Klouzal jsem očima po zelených stěnách svého pokoje a přemýšlel, co jsem mu vlastně chtěl říct. Ve skutečnosti nic. Jen jsem potřeboval nenucený rozhovor, který by mě přivedl na jiné myšlenky. „Už ses koukal na ten úkol z chemie?" zeptal jsem se nakonec. I když jsem do školy nechodil vždy rád, byla normální. A normalitu jsem v ten okamžik vítal, stejně jako rozhovor na toto téma.

Na druhé straně bylo chvíli ticho, než se blonďák odhodlal k odpovědi: „Vždyť ji máme až v pondělí, ne?" Zněl nechápavě.

„Já vím," ujistil jsem jej, „ale napadlo mě, že bychom se na něj mohli podívat spolu, co myslíš?" navrhl jsem.

Zasmál se. „No jasně, to můžeme, ty šprte."

Pousmál jsem se. Říkal mi šprte vždy, když jsem se odhodlal s ním řešit učení. „Mohli bychom se sejít u nás? Mamka říkala, že tě už dlouho neviděla," zalhal jsem. Ona mi ve skutečnosti obvykle neříkala skoro nic. Můj osobní život jí byl zřejmě volný, zajímala se zejména o mé fyzické zdraví.

„Jo, můžeme. Kdy?" chtěl vědět.

Protáhl jsem obličej v zamyšlené grimase. „Kdy se ti to hodí?" zajímal jsem se a natahoval jsem tak náš rozhovor. Čím delší byl, tím jsem se cítil klidnější.

„Co v pátek?" navrhl.

Zarazil jsem se. Rozhodně jsem mu nemohl říct, že jsem byl odhodlaný v pátek vyrazit k Jasonovi mezi školní smetánku. Do společnosti více osob, ve které jsem se necítil dobře a navíc na akci, které jsem nevyhledával. I kdybych se nebál to svému nejlepšímu příteli přiznat, jistě by mi to rozmlouval. Znal mě a věděl, že na něco takového jsem nebyl stavěný. Ale úkol byl úkol. „V pátek jedu s mamkou pryč," zalhal jsem znovu.

„Dobře, tak co v sobotu?" dal mi další návrh. Nad mou předchozí odpovědí se nepozastavoval, což jsem uvítal.

„Jo, sobota je fajn," souhlasil jsem. Beztak jsem si byl jistý, že po účasti na Jasonově akci budu potřebovat společnost, abych se ze všeho vzpamatoval.

„Super! Mám tu něco rozdělaného, takže zavěsím a zítra se domluvíme na čase v sobotu, jo?"

I když to nemohl vidět, pokýval jsem hlavou. „Užij si hru," popřál jsem mu ještě předtím, než to típl, a pak jsem svou ruku s telefonem nechal dopadnout na polštář vedle své tváře. „Rád jsem si s tebou promluvil," zašeptal jsem do ticha, než jsem se natáhl po sluchátkách na nočním stolku. Potřeboval jsem víc zrelaxovat. A hudba mi byla vždy dobrým společníkem, který nikdy nezklamal. Provázela mě celým životem. A jak jsem měl brzy zjistit, hodlala navíc donutit mou budoucnost nabrat nečekaný spád.