Cool

23 | Tajné

Byl jsem tam. Vyplížil jsem se na pokraji noci z domu, jen abych se s ním setkal. I když jsem byl unavený, oblékl jsem se a vyrazil. I když jsem riskoval odhalení rodičů, neotálel jsem. Ne, opravdu jsem Jasona nebral jen jako kamaráda.

V domku by byla tma, kdybych s sebou nevzal baterku, kterou jsem rozsvítil a položil na dřevěná prkna. Dlouhé stíny se táhly stísněným prostorem a já stále uvažoval, zda jsem se rozhodl správně. Když jsem zaznamenal tlumené kroky, už nebylo cesty zpět.

Než jsem se nadál, byl Jasonu u mě. Světlo baterky ho dělalo ještě mohutnějším, oči v šeru působily černě a osmahlá pokožka se třpytila. Přinesl s sebou velkou tašku. Bez pozdravu jsem povytáhl obočí, abych se jej beze slov zeptal, co to mělo znamenat. Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho.

Z tašky vytáhl deku, kterou rozprostřel na prkna. Stále mlčel a já byl nervóznější a nervóznější. Když se pohodlně natáhl na měkkou podložku a pokynul mi, abych udělal to samé, poslechl jsem jej. Přesto jsem se od něj držel dál.

A najednou jsme leželi. V domku, který rodiče postavili mému mladšímu já. Obklopeni tmou jsme si v chabém jasu hleděli do tváří.

„Ptal ses mě, proč jsem přestal," pronesl do ticha. Jeho hluboký hlas rezonoval mou myslí. A při jeho slovech jsem poznal, že nepřišel na přátelský pokec.

„Byl jsem opilý," zamumlal jsem. Jako by to snad byla nějaká omluva. Možná jsem měl moc alkoholu v krvi, ale stále jsem to byl já. A to nemohlo nic změnit.

„Takže kdybych tě předtím znásilnit, byla by moje opilost taky omluva?"

Udeřil hřebík na hlavičku. Ale přirovnání, které použil, bylo až moc erotické. „To je něco jiného," zamumlal jsem.

„Možná jiná situace, ale stejný princip."

Zhluboka jsem se nadechl, abych si dodal odvahy, než jsem se zeptal na to, co mě opravdu zajímalo: „Proč jsi tady, Jasone?"

Povytáhl obočí. „Nenapsal jsem ti to snad dost jasně? Chyběl jsi mi."

Polkl jsem knedlík, který se mi dělal v krku. Nemohl jsem ho nechat, aby tak mluvil. Jako by všechno, co se mezi námi stalo, byla samozřejmost. Když už jsem se do všeho zapletl, bylo nutné, abych mu vyjevil, jak jsem to sám vnímal a co jsem si myslel. „Nerozumím tomu," začal jsem opatrně. Ať už se mezi námi stalo cokoliv a ať jsem ho začal vnímat jakkoliv, byl stále stejný. Cholerik. „Stalo se toho moc najednou. Nevyznám se v sobě, nevyznám se v tobě. Nedávno jsi mnou opovrhoval a ani bys na mě nepromluvil. A teď? Přijel jsi za mnou za tmy, píšeš mi, že ti chybím a chováš se, jako by to bylo v pořádku. Jako by to ani nic neznamenalo."

Ticho. Nikdy dřív jsem si nevšiml, jak dokázalo být ohlušující. Byl jsem dokonce rád, když ho narušil:

„Magore," uchechtl se, „prozradím ti tajemství, chceš?" Počkal, dokud jsem nekývl, než pokračoval: „Cokoliv, s čím se setkáš, nemusí nic znamenat, pokud to tak chceš. Stačí se jen rozhodnout."

Zatvářil jsem se jistě dost zmateně, protože s vysvětlením nebyl daleko.

„Já jsem hajzl a jsem tak šťastný. Vybral jsem si to, dodržuju to. Protože jsem se tak rozhodl. Amber si ráda hraje, ale nikoho nemiluje. Protože se tak rozhodla. Všechno je jenom o rozhodnutí. Když se chceš bavit, bavíš se. Když se chceš prát, pereš se. Když chceš s někým spát, spíš s ním. A nejlepší je, když pak ničeho nelituješ a moc nad tím nepřemýšlíš. Jednou ses rozhodl, takže není třeba se vracet."

„A ty ses rozhodl, že to mezi námi nic neznamená?" Nemohl jsem se ubránit podivnému opovržení, které se mi prodralo do hlasu. Nebyl jsem takový, abych nelitoval a nad ničím nepřemýšlel, neměl jsem to zkrátka v krvi.

„Zatím ne."

„Takže?"

„Nechceš radši držet hubu?" ušklíbl se. 

Nedokázal jsem se ani hnout, když se natáhl blíž. Cítil jsem to nebezpečí. Cítil jsem, že mohl udělat něco, čeho bych pak já litoval. Ale něco mě zastavilo. Že bych to snad sám chtěl? Že bych si přál, aby to udělal?

Mé myšlenky se rozplynuly, když vzal mou tvář do dlaní a rychle si mě přitáhl blíž.

A najednou jsme v tom zase byli. Zase jsem cítil jeho nahořklé rty. Jeho vůně se přiblížila, aby mě brzy obklopila. Byl jsem v pasti. Mé tělo vnímalo napínání toho jeho, mé prsty se zapletly do jeho kadeří, hladina adrenalinu poskočila. Bylo to tak zakázané. Tak nebezpečné. A tajné.

Moment. Tajné?

Ano, přesně takové to bylo. Nikdo to nevěděl. Nikomu jsem se nesvěřil s tím, co se stalo. Nikomu jsem neprozradil, co tak tížilo mé srdce. A pochyboval jsem, že on konal jinak. Ale proč? Proč jsme se snažili oba skrýt něco, co pro nás bylo tak zjevné? Byli jsme sami, obklopeni jasem baterky schovaní ve stromovém domku. Dva lidé na prahu dospělosti a samostatnosti. Neopájel nás alkohol, ale mládí. Nemátly nás otázky života a smrti, ale vlastní orientace.

Polibek se začal prohlubovat a stal se intenzivnějším. A když jsem vnímal jeho dravost a chtíč, zatlačil jsem mu do hrudi.

Odtáhl se. Jen trochu. Ale stále dost na to, abych mu do tváře zašeptal:

„Nechci, aby to bylo tajné."