Cool

7 | Nejsme kámoši

Ulevilo se mi, když jsem tentokrát opustil dům s vědomím, že jsem se do něj už nemusel vracet. Strávil jsem na akci jen několik okamžiků, ale připadalo mi, že jsem se přece jen dozvěděl něco, co mi mohlo pomoct. A toho přesvědčení jsem se držel. Možná bylo pravdivé, možná ne. Ale já chtěl věřit tomu, že ano, abych mohl sám sobě dovolit bez výčitek odejít.

Když jsem vyklouzl dveřmi na čerstvý vzduch, vzpomněl jsem si na pití, které jsem nechal venku a na okamžik jsem zaváhal. Nakonec jsem usoudil, že by bylo nejlepší, kdybych jej dopil. Přece jen jsem ho sám nepřinesl a nechtěl jsem plýtvat. Co by mohlo zkazit pár okamžiků navíc? Navíc jsem jakožto člověk nezkušený v pití chytl slinu. Cítil jsem příjemné teplo, které se prohánělo mým tělem a připadal jsem si dokonce lehce sebevědomější a odhodlanější.

Posadil jsem se zpět na židli a pomalu jsem do sebe obrátil ještě víc. Slýchal jsem, že víno snadno lezlo do hlavy a z vlastní zkušenosti jsem musel uznat, že to byla pravda.

Ulice byla klidná. I když ke mně doléhala hudba z domu, už jsem se necítil tak nepatřičně. Osamělá veranda se stala mým útočištěm. Musel jsem se zamýšlet nad tím, jestli si nikdy nikdo z okolních domů nestěžoval na rušení nočního klidu. Byl jsem si totiž jistý, že kdyby byl po desáté večer takový hluk u našich sousedů, matka by jim dala co proto. Měla svůj režim a v deset už chtěla být v klidu v posteli.

Vrzly dveře a já sebou trhl. Okamžitě jsem zbystřil a začal zjišťovat, kdo se vypravil ven. Byl to Jason. Přejel po mně pohledem. Už zase se tvářil chladně a nedostupně. Jako by na sebe při odchodu z obýváku nasadil masku. Nic mi neřekl, jen přešel na kraj verandy a zahleděl se na ulici. Začal dělat, že jsem tam vůbec nebyl. V ruce svíral poloprázdnou skleničku od whisky. Podle barvy tekutiny v ní jsem odhadl, že se o whisky i skutečně jednalo. Za uchem měl zastrčenou cigaretu, kterou sejmul a sedl si na první schod verandy. Z kapsy vytáhl zapalovač a připálil si, načež s uvolněným výrazem potáhl a pomalu vypustil kouř.

Nechtěl jsem na něj zírat, ale nemohl jsem si pomoct. Protože jsem nepředpokládal, že by kouřil. Jako sportovec by ani neměl. A rozhodně by neměl pít tolik tvrdého. Začal mi toho o sobě odhalovat víc, než jsem čekal.

Musel si všimnout, jak jsem se na něj zaměřil, protože se na mě zadíval. Jeho ledový výraz mě donutil se lehce zachvět. Vzpomněl jsem si na uličku. V ní jsem si opravdu myslel, že se mi chystal ublížit.

„Chceš taky, magore?" ušklíbl se nakonec a naznačil, že mluvil o cigaretě.

Normálně bych odmítl. Ale mohl to být další způsob, jak se mu dostat blíž. Navíc jsem se opravdu cítil sebevědoměji, pomalu mě opouštěly zábrany. A tak jsem kývl.

Vstal, vzal do druhé ruky svou skleničku a přesunul se do židle naproti mně, než mi cigaretu podal. Tím mě překvapil, čekal jsem, že mi nabídne novou. Ale nedal jsem nic znát a přiložil jsem ji ke rtům. Sotva jsem natáhl kouř do plic, rozkašlal jsem se. Kouřit jsem zkoušel jen jednou v prváku. Tehdy mi to připadalo hrozně cool, ale když jsem zjistil, jak to bylo odporné, rozmyslel jsem si to. A nic se nezměnilo, cigarety byly stále stejně hnusné.

Jason obrátil oči v sloup. „Přestaň si hrát na něco, co nejsi, je to ubohý," s tím se natáhl a vzal si svou cigaretu zpět, aby mohl pokračovat v kouření.

Napil jsem se, abych přebil jednu pachuť druhou. „Proč si myslíš, že si na něco hraju?" zeptal jsem se pak. Ano, pokud jsem se s ním chtěl sblížit, musel jsem začít komunikovat. Nehrálo roli, jak moc mi byly nepříjemné jeho urážky.

„Podívej se na sebe. S nikým nemluvíš, pokud tě neosloví. Piješ, ale připadá mi, že s tím nemáš zkušenosti. A teď jsi chtěl kouřit, i když nekouříš. Pletu se snad?"

Ano, měl pravdu. Ale jak jinak jsem mezi ně měl zapadnout? Nebo jim být alespoň podobnější? „Ty jsi snad nikdy nechtěl být někým jiným?"

Má otázka se mu zřejmě nelíbila, protože prudce vydechl kouř mým směrem, až jsem musel zadržet dech, aby se mi nedostal do plic. „Do toho, co chci nebo nechci, ti nic není," odsekl.

Polkl jsem. Ale i tak jsem se nehodlal jen tak vzdát. Kdy jindy jsem si měl stát za svým než tehdy, když jsem byl posilněn alkoholem? „A je do toho vůbec někomu něco?" začal jsem ze sebe sypat slova dřív, než jsem si to mohl stihnout rozmyslet. „Promiň, ale připadá mi, že se strašně přetvařuješ a tajnůstkaříš. To není dobré."

„Nic o mně nevíš," sykl. Začínal být nabroušený.

„Ano, nevím," uznal jsem, „a neví to skoro nikdo na škole. Protože k sobě nikoho nepustíš."

Prudce udeřil sklenicí ve své ruce o stůl, až několik kapek vystříklo ven a já se i se židlí oddálil od stolu. „Nejsme kámoši, jasný? Je ti hovno do toho, jaký jsem a mně je hovno do toho, jaký jsi ty."

Ruku, kterou jsem měl pod stolem, jsem mimoděk zatnul v pěst. „Tak proč jsi mě varoval ohledně lidí tady?" dovolil jsem si další otázku. „Když tě tak moc nezajímám, proč jsi mi to řekl?"

Sklonil se a típl cigaretu o zem, aby vzápětí zahodil nedopalek do keře vedle verandy. „Protože kdyby se ti tady něco přihodilo, nechci, abys za mnou lezl." Vstal s jasným úmyslem vrátit se ke své partě.

„Proč jsi tak zlý?"

Zarazil se. Nepohlédl na mě, ale napil se. Dal si na čas s odpovědí, ale nakonec se k ní přece dostal: „Ukázat svou dobrou stránku znamená ukázat slabost. To si pamatuj."

Visel jsem na něm pohledem, když se vytratil do domu a dál jsem zůstal hledět na dveře, které se za ním zavřely.

Tu noc jsem po návratu domů našel prázdný sešit, do kterého jsem si začal zapisovat poznámky o něm. Vyplnil jsem jej vším, co mně o panu Cool jen napadlo. Nakonec jsem jej zavřel, nadepsal ‚sázka' a zamkl do vrchního šuplíku nočního stolku. Měl jsem hodně o čem přemýšlet.