Cool

17 | Zmatek

Co jsem mu měl říct? Jak jsem se k němu měl chovat? Co všechno jsem mohl vyjádřit a ukázat? A jak jsem se k němu měl postavit? Byl jsem zmatený. Nedokázal jsem si vybrat stanovisko, ze kterého jsem mohl pohlížet na to, co se stalo. A konečně jsem si naplno uvědomil, že to, co jsem stále považoval za plnění úkolu, už dávno přesáhlo jeho hranice. Už nešlo o úkol, nešlo o hloupou sázku. Tohle bylo skutečné. Tak skutečné, až mě to děsilo. Tak nečekané, že jsem sotva popadal dech a tak elektrizující, že jsem si nebyl jistý, co jsem sám prožíval. Má mysl si nezvládala vysvětlit, co cítilo mé tělo.

„Chceš jít dovnitř?" zeptal se Jason. Vypadal tak klidně a uvolněně. Jako by se nic nestalo. Ale v mé hlavě stále ještě doznívala chvíle, kdy spojil naše rty v jedno.

Nedokázal jsem odpovědět. Jako bych zapomněl, jak vlastně mluvit. Jen jsem na něj vytřeštěně zíral a rychle oddechoval.

„Same? Co je?" To bylo poprvé, kdy mě oslovil jménem. A možná proto jsem se dokázal zhluboka nadechnout a něco ze sebe dostat.

„Ty... co to... jak..." začal jsem koktat, „proč jsi to udělal?" dostal jsem ze sebe nakonec.

„Vždyť jsi to chtěl," uchechtl se. Jakmile zaznamenal, že můj výraz se nezměnil, do jeho tváře se vrátil chlad. A veškerý cit z jeho očí jako by odvál vítr. „Myslel jsem, že jsi na kluky."

Lehce jsem zavrtěl hlavou.

„Takže bisexuál?" přimhouřil oči.

„Ne," zamumlal jsem.

Jeho obočí kleslo, když se prudce zamračil. A pak bouchl. „Kurva!" Vykopl a jeho noha trefila zeď. Ruce zaťal v pěst a svaly v jeho těle naběhly. Skoro mi připadalo, že jsem mohl vidět, jak mu tepalo ve spánku. A vzápětí se obrátil mým směrem. Jeho zuřivost si našla svůj cíl. Mně. „Tos mi nemohl něco říct, debile?!" vystartoval. „Jestli to někomu řekneš, zabiju tě!"

Chtěl jsem couvnout, ale neměl jsem kam. Situace, do které jsem se dostal, mi tak moc připomněla událost v uličce. „Nikomu nic neřeknu, slibuji!" vychrlil jsem ze sebe překotně. Ne, rozhodně jsem to nehodlal nikomu sdělovat. Ne, když se choval tak, jak se choval. Bál jsem se jej.

„To bych ti taky doporučil," zavrčel nepřátelsky. A pak se prostě obrátil a odešel. Dusot jeho nasupených kroků brzy odezněl. Ale ve mně ještě nestačilo odeznít všechno, co jsem prožíval. Zmatek způsobený polibkem, panika vyvolaná tím, že jsem se nebránil, když mě líbal, strach z jeho cholerické stránky.

„Tohle je v prdeli," zašeptal jsem si sám pro sebe a odlepil jsem se od zdi. V kapse mi zavibroval mobil. Když jsem jej vytáhl, zjistil jsem, že mi mamka odepsala: ‚Dobře, zlato.' Neovládl jsem svou zvědavost a rozhodl jsem se přečíst i to, co napsal Jason. Zatajil jsem dech, když jsem četl: ‚Ahoj mami, nezlob se, prosím, ale dneska zůstanu u Kyla. Má nějaký problém se vztahem a nechci ho nechávat samotného. Pamatuju si, jak to bylo hrozné po mém vlastním rozchodu. Zítra přijdu, jakmile budu moct, ano?' Po té zprávě jsem už v ničem nedokázal opravdu najít řád. V některých chvílích byl pan Cool chladný, pak zase upřímný. Vášnivý a náhle vzteklý. Ale dokonce empatický? Z SMSky, kterou poslal, skutečně sršela empatie. ‚Nezlob se, prosím', ‚nechci ho nechávat samotného'. Co to mělo znamenat?

Nedokázal jsem najít žádný řád v jeho chování, ale jedním jsem si byl jistý. Domů jsem už nemohl, ne po tom, co napsal matce. S povzdechem jsem se vydal zpět do domu. A chtěl jsem, aby bylo vše za mnou. Abych přespal třeba dole na gauči a ráno se vytratil. Nestál jsem o žádné další zmatky.

Bylo odemčeno, a tak jsem vklouzl zpět do obýváku. Jen jsem zjistil, kdo se kde nacházel, a pak jsem sklonil hlavu. Jako býček jdoucí na porážku. Connor se vytratil stejně jako kluk, který se předtím motal kolem Amber. Ta byla s Chloe stále na parketu. A nepřidal se k nim nikdo jiný než Jason. Nesledoval jsem jeho tanec, ale zaznamenal jsem, jak blízko si byl s Chloe. Tiskl ji na své tělo. Proč jsem se cítil tak divně, když jsem to viděl?

Přešel jsem ke gaučům a na jeden jsem žuchl. A už mi bylo jedno, že jsem neplatil žádný drink, který se tam nacházel. Bylo mi jedno i to, že na stole byla krabice s jídlem. Zpod něj jsem vzal prázdný kelímek a nalil jsem si to nejodpornější pití, které jsem kdy měl. Whisky. Pomalu jsem ji pil a postupně jsem začal vnímat, že kdykoliv jsem upil, můj obličej měl menší a menší tendenci se zkřivit do znechucené grimasy. Chuťové pohárky začaly být otupělé. A já se poprvé opravdu opil. Měl jsem pocit, že mi hořely tváře, dlaně se mi potily a myšlenky se tříštily na prach.

Zůstal jsem na své místě, i když ostatní začali mizet. Nekoukal jsem se na čas, jen jsem hleděl před sebe. A když přestala z reproduktorů hrát hudba, zamrkal jsem. Byl to nezvyk.

„Je načase jít spát."

Otočil jsem se. Jason tam jen tak stál. S rukama v kapsách a nicneříkajícím výrazem, který jsem u něj už znal.

„Kde mám spát?" zahuhlal jsem. Můj hlas zněl otupěle.

„Pojď," vyzval mě jen.

Hodil jsem do sebe zbytek kelímku a neochotně jsem jej následoval do patra, kde bylo zhasnuto. Držel jsem se zábradlí, abych neztratil rovnováhu na vratkých nohách. Když jsme se dostali nahoru, ozvalo se cvaknutí a chodbu osvítil jas. Jason ukázal na místnost před námi. „Běž tam se vezmi si ze skříně něco na spaní. Za chvíli přijdu."

Přijde? Proč? Chce mě kontrolovat? Nerozuměl jsem tomu, ale ani jsem nebyl ve stavu, který by mi dovoloval nad vším moc přemýšlet. Vešel jsem a nahmatal na vedlejší stěně vypínač. Až když se mi podařilo rozsvítit, pochopil jsem, proč se chtěl vrátit. Byl to bezpochyby jeho pokoj.