Cool

5 | Ruce do vzduchu

Z předsíně jsem se dostal rovnou do prostorného obývacího pokoje. Při vstupu do něj mě do uší udeřila hlasitá hudba, která jako by prostupovala celým mým tělem. Byla mi úlevou. I když byla rychlá, nechyběla jí melodie a při jejím poslouchání jsem seznal, že jsem se začal uvolňovat. Hudba byla vždy mým lékem. Dokázala měnit mou náladu i mé myšlenky.

Konečně jsem se odhodlal rozhlédnout se kolem sebe. Skýtal se mi pohled na velkou, bílé omítnutou místnost. U stěn byly skříně s knihami a několik starých okrasných váz. Závěsy před okny byly zatažené, aby nikdo zvenčí nemohl sledovat, co se uvnitř odehrávalo. U stěny naproti vchodu vedle schodů do patra byly přiraženy velké reproduktory, ze kterých duněla hudba a společnost jim dělal notebook na malém stolku, na němž byla puštěna. Po zemi se plazil rudý koberec a ve středu prostoru bylo několik světlých křesel kolem podlouhlého stolu. A právě na těch seděla školní smetánka. Moc jsem na ně nezíral, a tak jsem si nevšiml, kdo kde seděl, ale zaznamenal jsem Amber, která se líbala s nějakým mladíkem. Ale nikde jsem neviděl Jasona. V duchu jsem spočítal všechny členy společnosti. Bylo jich deset. Deset Jasonových oblíbenců a já. To znamenalo, že on chyběl.

Zastavil jsem se kousek od dveří a zmateně jsem přemýšlel. Když jsem tak činil, písnička, která zrovna hrála, skončila. Mike přešel k notebooku a zastavil automatické přehrávání na YouTube. A pak se všichni obrátily ke schodům.

„Karaoke!" ozvalo se jednohlasně. A pak znovu. A znovu. Až jsem se nakonec ke skandování připojil, i když jsem nevěděl, o co přesně se snažili. Nicméně kolektivní činnost pro mě byla něčím vítaným vzhledem k tomu, že jsem se s nikým v místnosti nebavil.

A pak jsem jej konečně spatřil. Objevil se na konci schodiště. Výjimečně odložil svou koženou bundu. Měl na sobě jen džíny a tmavé tílko, které dávalo vyniknout svalům na jeho rukách, ty měl z hraní basketbalu. A usmíval se! Když jsem viděl jeho úsměv, zarazilo mě to. Nikdy jsem jej neviděl se takhle smát. Ne tak upřímně a rozjařeně. Jako by měl opravdu radost. Jeho tvář byla rozzářena a zdálo se, že se cítil skvěle. Byl to jeho dům a jeho chvíle.

„Složil jsem pro vás něco nového!" zvolal, když zdolal schody. V ten moment mi byl hodně blízko.

Odpovědí mu byl jásot.

Složil? Proběhlo mou poplašenou myslí.

„Tohle střízlivý nedáš," ozvalo se vedle mě.

Vzhlédl jsem a zapomněl svou předchozí myšlenku. Vedle mě stál Connor se svým typickým úsměvem. Když jsem se na něj zadíval, musel jsem uznat, že byl opravdu sympaťák. Byl to špinavý blonďák se zelenohnědýma očima. Kromě basketu chodil často do posilovny a bylo to na něm znát. Natahoval ke mně ruku hrající svaly, ve které svíral kelímek.

„Co je to?" zeptal jsem se opatrně.

„Copak? Jsi snad abstinent?" povytáhl obočí.

„To ne. Ale moc nepiju," přiznal jsem. I když jsem cítil, že on byl rozhodně tím nejmilejším v místnosti, rozhovor s ním byl pro mě zvláštní. Netušil bych, že s ním vůbec kdy budu mluvit.

„Je to jen víno, tušil jsem, že nejsi žádný alkáč."

Ještě jednou jsem zaváhal, než jsem od něj kelímek přijal. „Děkuju," vydechl jsem.

„Žádný problém. Koukal jsem, že jsi vypadal dost zmateně. Jsi tu poprvé, co?" zajímal se.

„Ano," přiznal jsem, než jsem se opatrně napil rudé tekutiny. Jakmile jsem ucítil hořkou pachuť, měl jsem chuť zkřivit obličej, ale ovládl jsem se.

„Jak ses sem dostal? Jason sem normálně nezve nováčky."

Zarazil jsem se. Co jsem mu měl odpovědět? Pravdu jistě ne. „Něco jsem pro něj udělal," vypravil jsem ze sebe.

„Tak to jo." Zřejmě se tím nehodlal moc zabývat a já to uvítal. „Užij si show."

Show? Znovu jsem obrátil pozornost na Jasona, který se najednou nacházel u reproduktorů. Zpoza notebooku vytáhl mikrofon a já při pohledu na to svraštil obočí. Už jsem alespoň pochopil, o co šlo. Hodlal zpívat karaoke. Na party to jistě nebylo nic divného. Viděl jsem řadu filmů, ve kterých se to na akcích dělo běžně.

Mike něco naťukal na notebooku a najel na zvukový soubor. Jakmile byl otevřen, z reproduktorů se začaly linout pomalé, ale hluboké tóny.

Znovu jsem se napil a připravil jsem se na karaoke v režii opilých lidí. Sledoval jsem, jak si pan Cool přiblížil mikrofon k ústům. To, co přišlo, jsem ale nemohl čekat. Přivřel oči a celý jeho výraz se změnil. Radost byla pryč, její místo najednou přebrala žhavost. A pak otevřel ústa:

„Dej ruce do vzduchu.
Do vzduchu.
Vzduchu.
Vzdechu."

Sevřel jsem kelímek ve své ruce tak silně, až jsem se bál, že z něj brzy vytlačím celý jeho obsah. Protože tohle jsem rozhodně nemohl předpokládat. Pomalé tóny doprovázely v hříšně táhlém tempu jeho hlas. Hluboký hlas, který byl náhlé plný emocí. Plný touhy, žádostivosti a živočišné potřeby. A právě ten hlas rozezněl místnost. Lehce chvějivý, drsný, ale přesto hravý. A navíc nesmírně krásný.

„Vydrž zlato, zadrž ten žár,
tenhle moment jsem si dlouho přál.
Usměj se, koukni mi do očí,
ať se s námi svět zatočí."

Ano, můj svět se zatočil. A točil se v momentech, kdy jsem mu naslouchal. Pochopil jsem, proč o jejich večírcích nikdy nikdo nemluvil. Kvůli Jasonovi. Byl to nadaný sportovec, chladný řečník a výbušný rváč. Ale kdo by čekal, že jeho hlas byl podoben hlasu slavných zpěváků, se kterými by se mohl snadno srovnávat?

„Zlato, cos to začala?
Stačí, abys mi znamení dala.
A budu tvůj, jen pojď blíž,
dělej, co chceš, všechno smíš.

Zahleď se hlouběji, najdi mou duši,
ani nevíš, jak moc ti to sluší,
vím, že to hodně práce dá,
ale odhal, kdo opravdu jsem já."

Kdo byl? Jak rád bych to v ten moment věděl. Když jsem jej sledoval zpívat, otřáslo to mými názory na něj víc než situace v uličce. Tam byl výbušný a jeho chlad zmizel. Ale stále se podobal rváči, kterým byl. Ale v ten okamžik? Když z jeho úst vycházelo jedno slovo za druhým, vypadal zranitelně. Jako by sám sobě na okamžik dovolil cítit. Jako by konečně odhalil, co se doopravdy skrývalo v jeho nitru.

„Vydrž zlato, zadrž ten žár,
tenhle moment jsem si dlouho přál.
Usměj se, koukni mi do očí,
ať se s námi svět zatočí.

Baby, jsem, kdo jsem, dívej,
klidně mi nadávej a spílej,
ale jsem jen člověk a nelituji,
jako ty se i já bojím, váhám a chybuji."

Chybovat? Skutečně zpíval o chybování? Jeho hluboký a melodický zpěv jako by konečně začínal vyjadřovat lidskost. Ale doopravdy v něm dřímala? Řekl, že složil něco nového. Složil tedy píseň, kterou dával na odiv. Ale byla to jen póza? Snažil se jen stylizovat do někoho jiného? Nebo opravdu vyjadřoval vlastní city?

„Chceš mě? Tak sundej masku mou,
a zapomeň, co o mně víš, otevři mysl svou.
Jsem člověk, zlato, nejsem superstar,
pochop to, jinak nemůžeš jít dál."

Nejsem superstar. On? Na škole jí byl. A já nepochyboval, že takový musel být i v osobním životě. Proč tvrdil opak?

„Vydrž zlato, zadrž ten žár,
tenhle moment jsem si dlouho přál.
Usměj se, koukni mi do očí,
ať se s námi svět zatočí.

Pak zvedni ruce do vzduchu.
Do vzduchu.
Vzduchu.
Vzdechu."

Když poslední tóny písně odezněly do ztracena, zůstal jsem stát jako přimrazený na místě. Mike se začal opět věnovat notebooku a zapnul další píseň na YouTube. Ostatní tleskali a Jason se smál. Tak moc upřímně, až mi to připadalo nemožné. Jen já se zasekl. Nebyl jsem schopný pohybu nebo slova. Zíral jsem na černovlasého mladíka a v mém těle dozníval jeho hlas. Hlas, který byl doznáním toho, že nebyl takový, jaký se zdál být.