Cool

33 | Tajemství minulosti

Nelhal jsem matce, když jsem se s ní v přízemí setkal. Už nemělo smysl jí cokoliv zatajovat. A možná jsem i doufal, že mi setkání s Jasonem zakáže. Protože já jej nebyl schopný zakázat sám sobě. Ale nechala mě jít. Ptáče vyletělo z hnízda vstříc jestřábím pařátům.

Záměrně jsem se nijak neupravoval, složitě jsem nevybíral oblečení a nesnažil jsem se vypadat, jako bych snad k Jasonovi patřil. On si toho možná ani neměl všimnout, ale já to vnímal jako takovou svoji malou pomstu. Pomstu odcizením.

Když jsem seděl na prknech a prstem ťukal na baterku před sebou, aby se její světlo chvělo, vzpomínal jsem. Jak bych také nemohl? Na chvíli, kdy se mi na stejném místě pan Cool svěřoval, líbal mě. A na to, jak jsem mu řekl, že jsem nechtěl tajemství. To já jej dohnal k přiznání. Asi jsem neměl.

Kroky.

To známé našlapování.

A byl tam. V jedné z těch svých kožených bund a s vlasy, v nichž se třpytily kapky jemného deště.

Usadil se naproti mně, opřel se a mlčel. Když jsem ho tam viděl, útroby se mi svíraly. Neměl jsem se s ním setkat a rozhodně ne sám. Všechno se mi to vracelo a já neměl dost sil na obranu před hořkostí vzteku a chladem zrady. Cítil jsem se méněcenný. Snadno nahraditelný. Jen jako položka.

„Vážně si myslíš, že jsem ubožák?"

Kvůli tomu snad přišel? Jen proto, že jsem se dotkl jeho pýchy? Pane bože.

Mé mlčení mu jistě nebylo příjemné, protože brzy přišla další otázka: „Nebudeš se mnou mluvit?"

Zvedl jsem k němu oči. Něco v jeho výrazu se změnilo. Nezdál se být odhodlaný a sebevědomý jako vždy, ale nejistý. Jako by za svou tváří skrýval vnitřní válku. „A co ti mám říkat?" opáčil jsem tiše, sotva slyšitelně. „Ani bys to nepochopil."

„Zkus to," vyzval mě. Jeho tón byl nesmlouvavý.

„Ty tohle ale nemůžeš chápat, rozumíš? Nevíš, jaké to je, když tě někdo zklame."

Zachechtal se. Ale nebylo to výsměšné nebo pobavené. Jen ironické. A ve stejném tónu řekl i něco, co jsem nečekal: „Jasně, vůbec nevím, jaké to je. Protože otec se na mě nevykašlal, sotva jsem se narodil. Protože matka nedala přednost drogám přede mnou. A nevlastní bratr mě vždycky podporoval."

Zarazil jsem se. Cože? Čekal jsem mnohé. Jeho vztek, agresi, obhajoby, soudy, přesvědčování. On mě ale pustil do něčeho docela jiného. Do své minulosti. A jeho síla byla najednou zastírána bolestí. Lehce křivila jeho koutky a tlačila ramena k zemi.

„Ten chlap, co jsi ho viděl v uličce, byl můj otec. Ten hajzl se rozhodl po tolika letech mě najít. Už o to nestojím. Matka se ufetovala. Nezbyli mi žádní příbuzní kromě Ronalda. Jeho máma mě po dlouhé tahanici dostala k sobě. A my začali tvrdit, že jsem její syn, abych se necítil tak špatně. Tohle je něco, co jsem ještě nikomu neřekl. Moje velké tajemství."

„Tak proč ho říkáš mně?" zašeptal jsem. Byl jsem jako uhranutý. Tak moc jsem toužil Jasona znát a najednou jsem jej měl jako na dlani. Když jsem ho nachytal s tím klukem, toužil jsem, aby poznal, jak to bolelo. A najednou v jeho tváři skutečně bolest byla. Ale já ji tam už nechtěl.

„Chtěl jsi mě poznat. A já zase chci, abys věděl, že mě v tomhle posraným životě zklamalo víc než dost lidí. Už to znova nechci. Je jednodušší zklamávat než být zklamaný."

A najednou to začínalo všechno dávat smysl. City v jeho hudbě v kontrastu s jeho tvrdými slovy. Jeho vstřícné oči a chlad jeho tváře. Tajení homosexuality. Skrýval se. Nechtěl, aby ho někdo ranil. Protože když si hrajete na někoho, kým nejste, každý, kdo vás zradí, zradí vlastně někoho jiného. Toho, za koho se vydáváte.

Už jsem nemohl jen tak odejít, i kdybych chtěl. Toužil jsem toho totiž vědět víc, abych se v něm začal orientovat. Abych ho konečně pochopil. Ne snad, že bych mu mohl jen tak odpustit, ale získat skutečný obrázek o Jasonovi? Byl bych hlupák, kdybych to odmítl. „Ale proč zrovna já, Jasone? Ze všech lidí, které znáš, proč to říkáš zrovna mě? Chci upřímnou odpověď." Slova si ze mě razila cestu rychle a mysl nad nimi nemusela přemýšlet. Dobře jsem věděl, co jsem potřeboval znát.

Podíval se jinam. Uhýbal pohledem, jako bych ho snad zraňoval. Asi to byla pravda. Protože pokud skutečně tak dlouho všechno tajil, muselo být nelehké otevřít se. A také to znamenalo, že mi věřil. „Protože nejsi jako lidi, které znám, jasný?" Bylo znát, jak si snažil udržet tvář. Ale nebyl zcela úspěšný. „Od začátku jsi se mnou jednal jinak. Zajímal ses, a přitom jsi nic z toho, co jsem ti svěřil, neříkal ostatním. Proto jsem ve škole přiznal, jaký jsem. A byl to asi největší krok, který jsem kvůli někomu jinému udělal. Jenže tobě to nestačilo. Najednou jsi chtěl, abych se ti svěřoval, abych ti o sobě vyprávěl. Tak jsem s tebou už nechtěl mluvit. Protože to není něco, co bych snadno dokázal."

„Ale teď to děláš. Proč?" Tlačil jsem na něj. Musel jsem mít celkové doznání.

„Pro všechny jsem hajzl, magore. Pro tebe jsem nebyl. A pak jsem viděl, jak ses tvářil, když jsi mě viděl s Peterem a to mě donutilo přemýšlet. Myslím, že prostě potřebuju, aby ve mně konečně někdo věřil." Slova se z něj sypala pomalu, každé jako by bylo až moc těžké.

„Proč mi pořád říkáš magore?"

Tiše se zasmál. „Protože jsi magor. Věřit ve mně totiž dokáže jenom magor. Když jsme spolu mluvili poprvé, chtěl jsi vědět, jakou bych chtěl mít schopnost. Stále tě to zajímá?"

„Ano," přikývl jsem. Hltal jsem každou novou informaci jako houbička vodu.

„Chtěl bych umět mluvit s mrtvými, abych se zeptal mámy, proč mě nechala samotného. Chtěl bych vrátit čas, abych ti tohle řekl předtím, než jsem všechno zvoral. A hlavně bych chtěl začít věřit, že moje skutečné já si zaslouží, aby vyšlo napovrch. Protože to je pro mě superschopnost."

Mluvil a mluvil. Otevíral svoje nitro s vyjevoval mi nejtajnější myšlenky a přání. Konečně jsem dosáhl toho, co jsem si přál. A věděl jsem, že jsem to už nemohl jen tak zahodit.

„Pojď se mnou," požádal jsem ho tiše. Bylo načase mu to ukázat.