Cool

13 | Vybít se

Páteční odpoledne se dostavilo světelnou rychlostí. Robinsonova ulice byla jen kousek od školy, a tak jsme se s Kylem sešli právě u ní. Byl jsem rád, že šel se mnou. Když jsem jej měl po boku, necítil jsem se tak nepříjemně při představě davu lidí, který měl na zápas jistě dorazit. Tygři a Bobři se utkávali každý rok a byly to týmy rivalů. Jednou zvítězili naši, jindy jejich, ale neustále srovnávali skóre.

K areálu jsme se dostali ještě před největším návalem. Jednalo se o dlouhou a širokou budovou, která se nemohla pyšnit krásnou omítkou, uvnitř to ale bylo příjemné. Zavítal jsem tam už jednou v prváku, když jsem se mermomocí snažil změnit a zvyknout si na to být obklopen velkým množstvím lidí.

Prošli jsme přes vybetonované nádvoří, které bylo spojeno s parkovištěm, než jsme se dostali do vstupní místnosti. Napravo se nacházel vchod se restaurace označený červeným nápisem. My se ale vydali vlevo po kamenných schodech, které nás dovedly až na tribunu. Byla tak akorát vysoká, takže z ní byl dobrý rozhled na dění na hřišti. To bylo zatím prázdné stejně jako většina míst na sezení. Sedět se dalo jen na ošoupaných dřevěných lavicích bez opěradel, které by už potřebovaly přetřít novým lakem. Ale nebylo to rozhodně nejhorší.

S Kylem jsme zvolili místa v první řadě, abychom měli co nejlepší výhled a také abychom byli co nejblíž hráčům.

„Těšíš se?" zeptal se mě Kyle nečekaně.

Co jsem mu měl odpovědět? Byl jsem zvědavý. Zápas jsem viděl jen jednou a to před dvěma lety, takže jsem to měl už trochu v mlze. Ale byl jsem zároveň plný očekávání. A taky nervozity z lidí, kteří se začali postupně trousit dovnitř. „Já ti nevím." Alespoň v něčem jsem mohl být upřímný. „Ale doufám, že vyhrajeme."

„To já taky, brácho." Bylo opravdu bizarní, že zrovna my dva jsme seděli na sportovním utkání a klidně jsme se o něm bavili. Ani jeden z nás neměl k týmovým sportům zrovna blízko a zápasy v televizi jsme rovněž nesledovali.

Bál jsem se, aby se čas nevlekl a já se nezačal cítit až moc sklíčeně, v takových chvílích jsem se mezi lidmi dokonce začal občas třást. Ale měl jsem štěstí. Zaměstnal jsem své oči podrobným sledováním stadionu, a tak mi všechno uteklo dřív, než jsem se mohl zcela vzpamatovat a prozkoumat každou píď prostoru.

A najednou to začalo. A já se mermomocí snažil zorientovat ve hře, jejíž pravidla jsem si už skoro nepamatoval. Většina mé pozornosti ale patřila Jasonovi. Ten byl skutečně tahounem týmu. V modrém dresu naší školy se jako číslo šest proháněl po stadionu. Díky své výšce měl dlouhé kroky a čtyři zbylí členové týmu nahrávali zejména jemu, když to bylo možné. Byl mrštný, rychlý a vysoký. Ideální kombinace. Když jsem jej sledoval při hře, došlo mi, proč se basketbalu vlastně věnoval. I když byl daleko, skoro jsem cítil, jak skvěle mu bylo. Jeho tělo se natahovalo a ohýbalo jako pružina, lidé křičeli, trenér si málem vyřval plíce a rozhodčí se snažili korigovat dění a vše hlídat. Ale hráči zkrátka hráli. Podle pravidel, ale s dávkou energie, bojovnosti a trochou neurvalé agrese. Jistě proto se rozhodl stát sportovcem. Mohl ze sebe všechno dostat. Vybít se, zapomenout na starosti běžných dní.

Čtvrtinové přestávky jsme proseděli na místě, ale v poločase nám Kyle skočil pro kolu. Věděl, že já bych pro ni nikdy nešel, i kdybych padal žízní.

Bál jsem se, že se po chvíli zápasu začnu nudit, nebo budu už moc vyčerpaný ze všeho hluku a zmatku. Ale kupodivu mi to uteklo poměrně rychle. A finální prodloužení mě opravdu nakoplo. I když ne nahlas, v duchu jsem začal fandit silně. A to jsem opravdu nebyl ani trochu fanouškem sportů. Ale sledovat potem splavené a znavené hráče, jak se rvali do posledních sil, by donutilo snad i umírajícího vstát z postele.

Sám sebe jsem překvapil, když naše škola vyhrála. V ten moment jsem se totiž spolu s dalšími zvedl a začal křičet. Dokonce jsem i zatleskal. Co se to se mnou proboha dělo?

Když se hráči klidili do sprch, zůstali jsme s Kylem sedět na místě. Nemuseli jsme ani mluvit. On věděl, že jsem chtěl počkat, než odešli všichni za námi. Nehodlal jsem se prodírat ven. Byl jsem mu vděčný, že to chápal.

„To bylo dobrý, co?" prohodil můj blonďatý přítel.

Dobré? To bylo možná slabé slovo. „Vedli si skvěle," souhlasil jsem.

„Nazdar," ozval se za námi hlas. A když jsem se obrátil, zcepeněl jsem. Jason přišel za mnou? Jen tak tam stál. V propoceném dresu, s lesknoucím se čelem a jeho oči zářily. Jeho tvář možná mohla potlačit emoce, ale jeho oči nedokázaly lhát.

„Ahoj," usmál jsem, se, „byli jste skvělí!"

„Díky," řekl, jako by o nic nešlo. Ale já si byl jistý, že pro něj výhra znamenala mnoho. Seděl jsem na kraji lavičky blíž k němu, a když se obracel, zaslechl jsem jen já, jak dodal: „Večer v deset je další akce, stav se."

„Ty vole!" vydechl Kyle. „Ty jsi fakt nekecal, mluví s tebou!"

„Jo, zřejmě nakonec ten úkol splním!" zakřenil jsem se.

V ten moment jsem si jen nechtěl připustit, že o sázku už nešlo.