Cool

40 | Magor

Psal jsem mu. Neodpovídal.

Volal jsem. Nezvedal to.

Pokusil jsem se jej oslovit ve škole. Dělal, že jsem byl vzduch.

Jako by někdo posunul čas do doby, kdy jsme se neznali. Procházeli jsme kolem sebe. Cizinci, kteří se snad sblížili jen v mých představách. Jeho odvrácený pohled byl stínem, který mě pronásledoval.

Všechno kolem zůstalo stejné. Ruch ranních ulic, smích a křik na školních chodbách, běh domácnosti. Čas pokročil a já zůstal na místě. Stále vnitřně lapený v jeho sítích. Mohl bych křičet, vypsat to na nebe, tajit to před světem. Ale změna by zůstala stále jen přáním. Přáním kluka, který prošel zmatkem a sebepoznáním, aby nakonec přiznal věc, která vše zničila. Proč tedy to všechno? Proč jsem na něj myslel, smál se s ním, naslouchal mu a sám se svěřoval? Proč jsem se jej dotýkal a tajil vášeň před cizími? K čemu to všechno bylo, když jsem nakonec stanul na srázu nesoucím název ,nic'?

Poznal jsem, že temnota nebyla jen tmou. Byla řetězy, které se mě jaly každého večera svazovat. Když škrtily má zápěstí, trestaly mě za to, že jsem tajil. Když natahovaly mé končetiny, vinily mě ze lží. A vina byla rukou, která mi tak ubližovala.

Vyprávěl mi o sobě. O matce, která upřednostnila drogy. O otci, který neměl dost odvahy na vychování vlastního syna. A pak jsem přišel já. „Nejsi jako lidi, které znám," řekl. Možná jsem byl přesně jako lidi, které znal. Další z řady těch, kteří jej zklamali. Další odsouzený k zapomenutí.

Kyle mi pomáhal, jak mohl. Ale nebylo mu souzeno to vyřešit. Bylo paradoxem, že on stál na počátku toho všeho a nebylo mu dovoleno zmatky i završit. Všechno začalo jednoduše a skončilo složitě.

Konec. To bylo to slovo, které přerušovalo můj spánek a pronásledovalo mě v představách. Jak mohlo něco takového prostě skončit? Nechápal jsem to. Nemohl jsem to chápat. Protože nikdy dřív jsem se s nikým neponořil tak hluboko. Nikdy jsem nenavštívil nejtemnější zákoutí něčí duše, nikdy jsem nenesl zodpovědnost za něčí štěstí. Byl jsem kluk, skoro chlapec. Ještě před pár týdny jsem nevěděl, kým jsem byl a pro koho mohlo vzplanout mé srdce. A najednou jsem byl za vztahem, který ani nezačal. Nestihl jsem vstřebat, jak se to stalo. Kdy jen jsem se ponořil do vod, ze kterých nebylo úniku? Zčeřená hladina byla mými výčitkami. A vodní pěna odsouzením.

Nikdy jsem nebyl výrazný, nebyl jsem člověk, kterého byste označili jako cool. A pak jsem se setkal s tím, který byl s pojmem ztotožňován. A když všechno skončilo, už jsem nebyl nevýrazný. Byl jsem lhář. Bestie. Jako dítě bych se smál tomu, kdo by mi předpověděl, že právě tím budu. Dospívání bylo kudlou v srdci.

Matka se mě snažila vyptávat, otec se uchýlil do bezpečí ložnice. Cítili, co jsem vyzařoval, i když jsem to nevyřkl. Už jsem nebyl šedá myš, byl jsem vyhnanec. A všechno jsem si způsobil sám.
Kolik veršů jsem napsal?

Být bodem tvého zlomu,
není důvod vyjít z domu.

Ten jsem měl nejraději. Protože tak to doopravdy začalo. Opustil jsem svou komfortní zónu, svůj pokoj a náš domek. Vypravil jsem se na Jasonovu akci. A právě u něj jsem okusil zakázané.

„Pojďme zešílet," vydechl. Nic jsem si nepřál víc. Byl jsem šílený. Zešílel jsem, když jsem se do všeho ponořil. A vyplavat na hladinu už nebylo možné.

Náš příběh byl jako další z mnoha tragédií. Láska, která nemohla vykvést, protože byla pošlapána. Ale bylo by to snazší, kdyby ji nepošlapaly mé boty.

Minul den, minuly další. Nic se neměnilo. Jen já jsem se začínal vším zabývat čím dál víc. Vycházel jsem do školy dřív v naději, že až se objeví, osloví mě. Že se na mě usměje a řekne: „Pojďme domů." 

Jak rád bych šel domů. Ne tam, kde jsem skutečně bydlel. Ale do míst, která nás spojila. Do domku na stromě, na jeho zahradu, do jeho pokoje, do náručí.

V pátek jsem měl naději, že se objeví. Už bylo volno, škola skončila. A já doufal, že se po ní zaměří na mě. Jak hořké bylo zklamání.

Sobota byla pohřbem všeho, co jsme vybudovali. Vzpomínkou na všechno, co jsem začal mít rád. Vzpomínkou na něj. A právě kvůli ní jsem nemohl spát. Seděl jsem na posteli osvícen lampičkou a obklopen tmou. Byla jako já. Zkažená. I když dávno odbila půlnoc, stále jsem tam byl. V měkkých peřinách a s tvrdými výčitkami. Nořil jsem se do sebe, proklínal jsem se, obhajoval jsem vlastní jednání před sebou samým. Výčitky byly mou hranicí. Těžko říct, kam se měly mé kroky vydat po nich.

A pak to přišlo.

Zaklepání.

Tři údery do skla, které mi byly známé. Vše ve mně jako by se dalo do pohybu. Já sám ale zareagoval později, až když jsem se dostal ze šoku. Byl to snad sen?

Hleděl jsem ven, ale mé oči se nevěnovaly zahradě. Spočinuly totiž na tom, koho jsem tak toužil spatřit.

Dostal jsem se do transu. Když jsem otevíral, když jsem se na něj díval, když jsem pozoroval kapky, které z něj padaly kvůli prudkému dešti. Protože tam najednou stál. V mém pokoji. Jako předtím, než mi přiznal, kým byl. Vyšplhal nahoru a stanul mi tváří v tvář. Zakázané se znovu stávalo skutečností a nabývalo konkrétních tvarů. Tvarů jeho tváře, hloubky jeho očí.

Dívali jsme se jeden na druhého. Lapeni ve vlastním zmatku hledajíce vhodná slova. Jak jsem je mohl nalézt, když jsem nic netušil? A nalezl je on, než přišel?

„Není to velká věc?" vypravil ze sebe nakonec. Zopakoval tak slova, kterými jsem obhajoval tajení sázky.

Rty se mi zachvěly. Bály se hýbat, protože jsem mohl vyřknout nepatřičné. Mohl jsem jej zahnat a vrátit vše do kolejí, které se mi nelíbily. „Je. Promiň," vydechl jsem nakonec. Marně jsem se snažil o pevný tón. „Vážně se omlouvám, Jasone! Já... neměl jsem ti to tajit. Ale nečekal jsem, že to dopadne takhle. Já-"

Přiložil mi prst ke rtům a umlčel mě. Díval se mi do očí. Hluboce a intenzivně. Snažil se najít každý náznak mé lži, odhadoval mě. „Jen chci vědět, jestli ses se mnou měl jen spřátelit," vydechl, než ruku stáhl. Byl stejně zmatený jako já. Stejně rozpolcený.

Ztěžka jsem polkl, ale zraky jsem neuhýbal. Neměl jsem totiž v plánu lhát. „Ano. Nečekal jsem, že to mezi námi dopadne jinak. Ale nelituji toho. Omlouvám se."

„Jsem taky magor, víš to?" pousmál se.

„Proč?"

„Protože nemůžu zapomenout na někoho, koho miluju."

Vrátilo se to. Jeho rty, vůně, teplo. Vše tak zakázané. A přesto mé.

Stejně jako to, co přiznal. A co jsem si i já měl přiznat už dávno.