Cool

30 | Cool

Hudba jako by se vzdálila. Žádný pohled už nebyl tak intenzivní. V mých uších hučelo a myšlenky se drolily jako suchý chléb.

Cítil jsem, že jsem šel, ale nedokázal jsem se na to soustředit, reagoval jsem skoro mechanicky. Když mě někdo vzal za loket vytáhl ven, skoro jsem to nevnímal. Teprve několik vteřin na chladném vzduchu mě donutilo procitnout.

Stál jsem na verandě. Hluk byl tlumený dveřmi, ale přesto na mě doléhal. Protože právě za jeho zvuku jsem je spatřil. Spatřil jsem Jasona v objetí cizince. Proč to udělal?

„Neměl jsi sem chodit," prohlásil Connor. Musel to být on, kdo mě vzal ven.

Díval jsem se na něj a cítil, jak se mé rty chvěly. Snažil jsem se najít vhodná slova, kterými bych vyjádřil, co jsem prožíval. Musel jsem to ze sebe dostat, nedokázal jsem si to nechat pro sebe a bylo mi lhostejné, na koho to vychrlím. Ale jako by mi chyběl hlas. Jak jsem mohl popsat něco tak silného? Nebo jak moc to bolelo? A proč to bolelo?

„Co sis myslel, Same?" Zakroutil hlavou. Nechápavě, ale také posmutněle. Soucítil se mnou? Chtěl jsem věřit, že ano.

„Nevím," vydechl jsem konečně. Můj hlas byl chraplavý a vůbec nezněl jako já. „On... já... myslel jsem, že to něco znamenalo." Musel jsem působit zoufale a nebral jsem na to ohledy.

Jeden Connorův koutek se obrátil vzhůru v hořkém pousmání. „Je to Jason," pronesl pouze. A to stačilo. Nemusel sáhodlouze líčit, jaký byl. Spokojil jsem se jen s jménem, které nabralo docela jiný význam.

Ublížil mi. A možná to ani nechápal. Bavil se, dělal, co chtěl. A jak to dopadlo? On měl, co si přál. Ukázal prstem a získal, po čem prahl. Namyšlený spratek ve svém perfektním světě. Nemusel se ohlížet na nic. A na nikoho.

Dveře vrzly a já zaznamenal, že předmět mých úvah se nás rozhodl poctít svou přítomností. Stihl se obléct, ale rozcuchané vlasy a zarudlé rty mluvily samy za sebe. A já jako bych to znovu viděl. Jejich těla se na sebe tiskla, kůže se třela o kůži, teplota stoupala. Bylo to stejné jako se mnou. Zakázané a tajemné, neobvyklé a vzrušující. Ale nebyl jsem to já. Protože já se zabýval tím, co jsem k němu cítil, zatímco si on namotával někoho jiného.

„Same," začal. I když mě oslovil jménem, nehnulo to se mnou. Nevnímal jsem, jak se tvářil nebo jaká byla jeho gestikulace. Nezajímalo mě to. Zakusil jsem zakázané a spálil jsem se. Dřív jsem si ale neuvědomil, jak hluboko taková spálenina mohla proniknout a jakou rychlostí se šířila zasaženou tkání.

„Jsem magor, zapomněl jsi?" vpadl jsem mu do řeči a Connorově přítomnosti jsem přitom nepřikládal důležitost. Tohle bylo o mně. Ne o úžasném panu Cool, ne o jeho přátelích, ne o hvězdách, které byly prohnilejší než samo peklo. „A konečně tomu věřím, víš?" Má tvář se křivila do grimasy, kterou způsobil vztek, který se dral na povrch. Protože když jsem se na něj díval, najednou jsem nespatřoval krásu jeho tváře, sílu jeho těla nebo jeho úspěchy. Už nebyl ikonou úspěchu, kterou jsem si sám přál být. Byl jen přelétavý sobec. „Ale magora jsi ze mě udělal ty a to, jak ses choval. Jako bych pro tebe snad něco znamenal, jako bych snad mohl zapadnout do toho tvého perfektního světa. Jsi tak zasraně cool! Pan tajemný a jeho zakázaný svět. Ale víš, co jsi doopravdy?!" Už jsem křičel. Lidé v okolí mě museli slyšet. A mně se to líbilo. Představa, že každý pozná, jaký Jason je, mě těšila. Kéž by mě jen slyšel celý svět. Zhnuseně jsem jej sjel pohledem, který jsem ještě nikdy na nikoho nevrhl. To jen on si jej zasloužil díky svému jednání. Zasloužil si vztek, pohrdání a zhnusení. „Nejsi hajzl, jak říkáš. Jsi obyčejný ubožák!"

Skončil jsem. Nebylo víc věcí, které by mé rozzuřené já chtělo říct.

Když jsem odcházel, nikdo se mě nesnažil zastavit. Ani nemuseli.

Řekl jsem, co jsem potřeboval.