Cool

16 | Žádostivý úsměv

Po boku zahrady se zhruba do poloviny délky táhl záhon květin, které byly už ale sotva vidět. Nicméně Connor mi vytrvale popisoval jednu za druhou. Líčil mi, jaké pro ně byly ideální teplotní podmínky, vhodná půda, kdy kvetly a jaké měly barevné mutace. I když jsem předstíral, jak mě jeho řeč zaujala, na květiny jsem nikdy nebyl. A v těch momentech jsem byl hlavně na alkohol. Nedokázal jsem přestat. Dvakrát jsem si od něj nechal dolít. Lahev byla skoro prázdná a já rozhodně nebyl ve stavu, který jsem sliboval rodičům.

Konečně jsme překonali poslední rostlinu a Connor se ke mně obrátil. „Tak kdo tě vzrušuje, Same?"

„Cože?" začal jsem smát. Z nějakého důvodu mi to přišlo směšné, bral jsem to jako vtip. Když se ke mně při smíchu nepřipojil, došlo mi, že to myslel vážně. A musel jsem začít myslet. Zarazil jsem se a snažil se donutit vlastní zpomalený mozek k reakci. Ale byl jsem zkrátka mimo a začínal jsem toho litovat. „Jak to jako myslíš?" zeptal jsem se pomalu a opatrně. Jako by každé slovo, které jsem vyřkl, mělo docela jiný a mnohem silnější význam. Ale na formulování sáhodlouhých vět jsem se už necítil.

„Co kdybych tě políbil?" zeptal se tiše a přiblížil se. Tím mě donutil couvnout, až jsem zády narazil na zeď domu.

Zůstal jsem na něj jen zírat. Vytřeštěný a zmatený. Skutečně se mě ptal na to, na co jsem si myslel, že se mě ptal? Jen tak? Bez zábran?

Už byl tak blízko, že jsem mohl na tváři cítit jeho dech a stále se přibližoval. Jako bouře, které nebylo úniku.

„Connore!" prořízl vzduch ostrý hlas. A vzdálenost mezi námi se přestala zkracovat.

Obrátil jsem tvář a viděl, že Jason stál těsně vedle nás. Mračil se tak, že se jeho obočí téměř spojila v jednu linii a jeho oči metaly blesky. „Pokud vím, jsi tu jako host. Začni se chovat."

„Já to věděl," ušklíbl se Connor.

Chtěl jsem se ptát, co věděl, ale neudělal jsem to. Mohl jsem jen sledovat, jak se postavili proti sobě. Byli jako šelmy, které se zrovna chystaly zatnout drápy do krku toho druhého. Doslova z nich čišela agresivní energie, kterou jsem byl zasažen.

„Vypadni," sykl Jason.

Connor nějakou dobu vzdoroval jeho pohledu, ale nakonec svěsil ramena. Jako poražený v neviditelné bitvě. „Ale pamatuj si, že už to vím," uchechtl se, když zamířil pryč. A zakrátko zmizel za rohem a v domě.

Byl jsem přimrzlý na místě, kelímek jsem upustil na zem a zůstal jsem hledět na Jasona. Neměl jsem ani tušení, co se odehrálo. Ale připadalo mi, že šlo o něco závažného. A já byl stále otřesen z toho, jak se nějaký kluk pokusil dostat do mé osobní zóny z důvodů, které jsem si odmítal připouštět. „Jasone?" zeptal jsem se tiše.

Jeho oči byly v šeru černé. Černé a hlubší, než jsem si přál. Přistoupil blíž. Ne, nebyl mi blíž, byl mi až moc blízko, stejně jako předtím Connor. A díval se na mě. Jeho tvář se vznášela notný kus nad mou a shlížela na mě. A já v něm nebyl schopný číst. Nedokázal jsem poznat, co se mu honilo hlavou. A zůstával jsem rozechvělý.

„Co po tobě chtěl?" zeptal se tiše. Jeho hlas jako by mu nevycházel z hrdla, ale přímo z hrudi. Jako temné vrčení.

Prsty jsem zaryl do zdi za svými zády. Najednou jako by na mě znovu dopadla veškerá má slabost. „Chtěl mě políbit," zamumlal jsem sotva slyšitelně.

Sklonil se. A jeho obličej byl už jen pár milimetrů od toho mého. Na rtech jsem cítil jeho dech. Zrychlený, horký a načichlý kořalkou. Kupodivu mi ta vůně už nevadila, sám jsem byl načichlý chlastem. Když byl tak blízko, vnímal jsem jeho osobitou vůni a připomněla mi okamžik po jeho zápasu. Tu chvíli, kdy na jeho těle hrály svaly, po čele mu stékal pot a z jeho osobnosti sálal žár, který jsem u něj dřív nezažil.

„A ty jsi to chtěl?" vydechl. Jeho slova byla tak tichá, ale přesto hrubá. Jako by se mu do hlasu prodralo něco, co jsem nedokázal identifikovat.

Ztěžka jsem polkl a mé prsty se do omítky za mými zády zaryly ještě pevněji. Když mluvil, cítil jsem jeho dech intenzivněji. A byl jsem rozechvělý. Jenže nejen to, cítil jsem ještě něco. Něco, co jsem nedokázal identifikovat. Jako by se mým tělem rozehnal požár, který nebylo možné uhasit. Ale nepohlcoval mě, místo toho dozníval v každém kousíčku mého těla, v každé jeho skulince. Zepředu na mě působil žár, zezadu chlad zdi. A já začínal ztrácet hlavu. Nejhorší na tom bylo, že jsem věděl, že jsem nebyl tak mimo jen kvůli pití. Bylo to jím.

„Jasone, co to děláš?" dostal jsem ze sebe. Šeptal jsem tak, že byl můj hlas sotva znát. „A o čem to mluvil Connor? Co věděl?" Dech se mi začínal zrychlovat, srdce bilo jako o závod. A já byl otupělý alkoholem. Ztrácel jsem zábrany a sebekontrolu.

„Věděl, že to neměl dělat, když to chtěl udělat někdo jiný," usmál se. Ale nebyl to milý úsměv. Nebyl ani ironický, drzý nebo škádlivý. Byl elektrizující a žádostivý. A pak se pomalu přiblížil ještě víc. A já se ani nehnul. Vnímal jsem, jak byl každým momentem blíž a blíž, ale nebyl jsem schopný uhnout. Mé tělo bylo schopno pohybu, ale mysl mu v tom zabránila.

A pak to přišlo. Pocítil jsem jeho rty na svých. Má víčka automaticky klesla. Ale dál jsem jej vnímal. Ostřeji, než bych měl být ve svém stavu schopen. Vnímal jsem, jak se jemná kůže jeho rtů dotkla mé. Zprvu opatrně, jako by snad váhala. A pak intenzivněji. A pronikavěji. A najednou to bylo všude. Celý můj svět se propadl do víru toho zvláštního rezonujícího horka. Nebylo to horko. Byla to vášeň. A ta vyslala do celého mělo těla pocit, kterého se nedalo zbavit. Paralyzovala mě, zabránila mi ustoupit. A jediné, co jsem mohl dělat, bylo vydat se v ústrety. A tak jsem to udělal. Bylo to všude! Jeho žár, štiplavá chuť pití, které ulpělo na jeho rtech, jeho dravá vůně, síla, která z něj sálala. A já nemohl odolat. Přestal jsem přemýšlet. Bylo to tak dravé. Živočišné a bezmyšlenkovité. Zkrátka se to přihnalo jako bouře a já se nemohl bránit, i kdybych chtěl. A nechtěl jsem.

Trvalo to jen chvíli. Ale ta chvíle byla v mé hlavě neskutečně dlouhá. Až se odtáhl. A já se na něj znovu podíval. Cítil jsem, jak jeho ruka přejela po mém stehně a nahlas jsem vydechl. Nemělo to ale co dočinění s erotikou. Jen nahmatal mobil v mé kapse a vytáhl jej.

„Co jsi řekl doma?" zeptal se tiše.

Byl stále tak blízko. Tak moc blízko! Nemohl jsem myslet, nebylo mi to umožněno. „Že jsem u Kyla."

„Napíšu vašim, že u něj budeš spát, ano?" Jeho chraplavý hlas jako by naplnil celý okolní vzduch. Nemohl jsem nic jiného, než kývnout.

„Jaké máš heslo?"

Jako robot jsem jej odříkal. Až když jsem tak udělal, oddálil se a mě se pomalu začal vracet rozum. Než mě ale stihl znovu ovládnout, Jason napsal, co chtěl a podal mi telefon zpátky. Tak nenuceně. Jako by to dělal denně. „A je to," řekl jen.

Mé prsty se zachvěly, když jsem jej přijal zpět.

„Budeš spát tady. Vím, jak na kocovinu."

Jeho slova jsem skoro nevnímal. Konečně mi totiž začalo docházet, co přesně se stalo. Když se to dělo, alkohol i vlastní mozek mi zabránily to chápat. Ale najednou to na mě dopadlo jako těžká deka. Líbal jsem se s klukem. Ne, nejen s klukem. Já se líbal s Jasonem Gloverem! A chtěl jsem...