Cool

12 | Malé kotě a velké klubko nití

„Same. Hej! Tak posloucháš mě?"

Z transu mě vytrhl až Kylův hlas.

„Promiň," omluvně jsem se usmál při zjištění toho, jak nasupeně se tvářil.

Ve čtvrtek odpoledne jsme se rozhodli sejít, abychom se podívali na prokleté básníky, které jsme brali v literatuře. Mé myšlenky ale utíkaly stranou. Kupodivu se netýkaly Jasona, tomu se zcela vyhnuly. Místo toho se soustředily na mou básnickou tvorbu. Když jsem konečně řekl jednu báseň nahlas a nesetkal se s tvrdou kritikou, pomohlo to mému sebevědomí a namotivovalo mě to.

„Poslouchal si mě vůbec?" Kylovi začalo cukat obočí. Stávalo se mu to, když se naštval.

„Vyprávěl jsi mi o díkuvzdání, ne?" zeptal jsem se opatrně a doufal jsem, že jsem se trefil.

Nacházeli jsme se spolu v knihovně, pracovní listy jsme ale už měli hotové a když jsme sklouzli k obyčejné konverzaci, začal jsem být mimo. A cítil jsem se kvůli tomu provinile. Ale nemohl jsem si zkrátka pomoct.

Kyle si s výdechem stiskl kořen nosu. „Co s tebou poslední dobou je?" zamumlal otráveně.

Ano, už se jsem cítil opravdu hodně špatně. „Promiň," omluvil jsem se. „Jen jsem přemýšlel nad zítřejším zápasem," zalhal jsem. V posledních dnech jsem svému nejlepšímu příteli lhal tak často, že kdyby se o všech mých lžích dozvěděl, jistě by mě přerazil.

„Myslíš basket? Chceš zase zkusit pozdravit Jasona?" obrátil oči v sloup. „Už to vzdej, kámo. Ten úkol nejde splnit."

V duchu jsem se musel zasmát. Kdyby jen věděl, jak dobře jsem měl k úspěchu nakročeno. „Vlastně mě Jason pozval. Nechceš tam jít se mnou?"

„Cože?" vyprskl smíchy. Když ale seznal, že já zůstal seriózní, vytřeštil oči. „Počkej. To myslíš vážně?"

„Ano," kývl jsem a musel jsem se také smát. Cítil jsem se dobře, když jsem jej tak překvapil.

„Ale kdy tě pozval? Jak se to stalo?" Podrážděná nálada jej přešla, začal být zúčastněný a zvědavý.

„Já ti ani nevím. Prostě jsme se potkali cestou ze školy a on mě pozval. Asi měl zrovna dobrou náladu. Nebo mu bylo blbé, jak mě na chodbě ztrapnil." Byl jsem monstrum, když jsem dokázal do očí kecat někomu, kdo mi byl tak blízký?

„No to je úžasný!" Prudce rozpažil a zvýšil hlas. Já si přiložil prst ke rtům a naznačil jsem mu, aby se ztišil. Nechtěl jsem, aby nás někdo buzeroval za rušení.

„Takže půjdeš?" ubezpečil jsem se.

„To si nenechám utéct."

„Super. Je to od tří v areálu na Robinsonově ulici."

„Znám to tam."

„Naši Tygři se utkají s Bobry z Aysbury," dodal jsem. Bylo divné, že jsem si to zjistil?

„Jo, minulý rok jsme to přece projeli," dodal zamyšleně Kyle. Bylo vidět, jak se horko těžko rozvzpomínal na to, jak to bylo. Ale snažil se. A já si toho moc cenil. Už jen proto, že má účast na zápase mi mohla hodně pomoct k výhře sázky.

Začínal jsem se ale cítit špatně, že to vlastně celé začalo jen dětinskou výzvou. Přece jen šlo o skutečného člověka, o člověka s emocemi a myšlenkami. Ať už byl pan Cool jakýkoliv, ukázal mi, že měl i své světlé stránky. A já jej v podstatě podrážel. „Myslím, že ano," kývl jsem opět lehce zabrán do úvah. Jak jsem se měl k tomu všemu postavit? Začínal jsem se do toho pomalu, ale jistě zamotávat. Jako maličké kotě do velkého klubka nití. Mohl jsem to uhrát tak, aby nebylo nikomu ublíženo?