Cool

9 | Úžasný

Ačkoliv jsem se obvykle snažil během vyučování dávat pozor, v pondělí a úterý jsem toho nebyl schopný. Stal jsem se naprosto posedlý vlastním úkolem. I když jsem málokdy vyhrával, měl jsem soutěživého ducha. A i toto bylo v jistém ohledu soutěží. Jen jsem se nemohl umístit na středních příčkách, mohl jsem pouze vyhrát nebo prohrát. Sám sebe jsem proto opakovaně přesvědčoval, že jsem měl na to všechno zvládnout. Musel jsem se jen stát trochu víc splachovacím a nebrat odmítání jako důvod k ústupu. Musel jsem být silnější, odhodlanější a vytrvalejší. Neodbytný.

Po očku jsem Jasona sledoval. Věděl jsem, že někdy jezdil do školy na motorce a někdy chodil pěšky. A když jsem zjistil, že v úterý přišel po svých, vycítil jsem příležitost. Na rozvrhové nástěnce ve třetím patře školy jsem zjistil, že měl do tří, tedy o dvě hodiny déle než já. Zašel jsem domů na oběd a vymluvil jsem se na to, že jsem měl schůzku s Kylem. Bylo nepříjemné, že jsem vlastní rodině nalhával, že jsem byl s ním a jemu zase, že jsem trávil čas s rodinou. Ale fungovalo to.

Krátce před třetí jsem byl zase u školy. Seděl jsem na lavičce pod stromem, abych se vyhnul horkým slunečním paprskům, které poslední dobou pražily více, než měly. Mé prsty žmoulaly lem košile, kterou jsem měl na sobě. A byl jsem odhodlaný tak moc, jak se mi to jen dařilo. Rozhodl jsem, se, že z Jasona dostanu alespoň pozdrav a do doby, než se tak stane, se nebudu vzdávat. Vlastní maličkost jsem chlácholil faktem, že ať se choval jakkoliv, byl stále jen puberťák. A nutil jsem sám sebe s celou situací pohnout připomínkou, že se blížil měsíc do letních prázdnin. A pak jej zřejmě už znovu neuvidím a úkol projedu.

Vyšel ze školy za doprovodu několika svých kumpánů. Zatím jsem setrval na místě a počkal jsem, než se s nimi rozloučil. Až když se každý z nich vydal svou cestou, zhluboka jsem se nadechl, abych zklidnil svůj splašený dech a vypravil se za ním.

Zřejmě nevěnoval valnou pozornost okolí, protože se na mě otočil až kus od školy. Do té doby mě nezaznamenal. Když si mě konečně všiml, přimhouřil oči. Jeho výraz nevěstil nic dobrého.

Donutil jsem se k úsměvu. „Ahoj," pozdravil jsem tak mile, jak se mi to jen podařilo.

Nezdálo se, že by mi hodlal pozdrav opětovat.

„Ahoj," zopakoval jsem proto víc nahlas. Ano, bylo to vlezlé. A sám sobě jsem kvůli tomu byl protivný. Protáhl jsem kroky, abych s ním udržoval tempo, protože nezastavoval.

„Co chceš?" zamumlal nevlídně. Ani tentokrát nebyl příjemně naladěný.

„Chci jen pozdrav," objasnil jsem mu prostě.

„To určitě." Ironie v jeho hlase byla jedovatá. „Nezajímá mě, že chceš pozdrav. Chci vědět, proč za mnou pořád lezeš. Jsi snad pošahanej?" Každou vteřinou byl popudlivější.

Polkl jsem obrannou reakci, která se mi drala z hrdla. „Jen jsem si říkal, že bych tě chtěl poznat. Víš, mám vážně rád hudbu a ty jsi zpíval skvěle. Tak jsem myslel, že-"

„Radši drž hubu a nemysli!" Dokázal se naštvat velmi rychle. Mračil se a vypadal opravdu nebezpečně. „Jsi jen další nula, která chce pozornost, nic víc. Ale mě neoblbneš, jasný? Už jsme se srovnali, takže pokud chceš další pozvánku na akci, zapomeň na to."

„Nechci žádnou pozvánku!" vyhrkl jsem rychle ve snaze jej upokojit. „Nemusíš se se mnou ani bavit ve škole, vážně. O pozornost mi nejde."

„Tak o co ti teda jde, hm? To jsem tak úžasný, nebo co?!" vyjel. Měl jen kousek k opravdovému výbuchu, byl jako časovaná bomba.

„Ano," řekl jsem rychle.

Zastavil se na místě a jeho oči zabrouzdaly po mé tváři. Vypadalo to, že byl zaražený. Povedlo se mi jej překvapit? Pokud ano, byl to skutečný úspěch. „Prosím?"

Byl jsem z něj nervózní, ale když jsem jej konečně zaujal, musel jsem pokračovat. „Jsi úžasný," pronesl jsem. Divné na tom bylo to, že jsem to myslel vážně. Byl úžasný a to zejména tím, jak dokázal fascinovat. Měnil tváře jako chameleon zbarvení svého těla. I když vypadal jako ledový násilník, uměl skládat písně, uměl se smát.

Nasadil tázavý výraz, kterým mě vyzval, abych pokračoval.

„Řekl jsi mi, že ukázat dobrou stránku znamená ukázat slabost. A pokud jsi to myslel vážně a opravdu to děláš, jsi tím výjimečný. Málokdo se dokáže chovat jinak, než jak mu velí povaha. Spousta lidí se zapomene, ztratí hlavu nebo se prořekne," začal jsem mluvil a když jsem viděl, že poslouchal, dodalo mi to odvahy, abych pokračoval. „Neznám tě, v tom jsi měl pravdu. A vždycky jsem si o tobě myslel to, co si o tobě myslí asi všichni. Nechci tě urazit, ale myslím, že tě okolí vidí jednak jako někoho významnějšího, než jsou sami, ale taky jako někoho, kdo měl v životě zkrátka štěstí. Jako někoho, kdo má nadání na sport a všechno mu vychází. Nemyslím si, že to tak je. Myslím si, že máš tajemství, která nechceš, aby kdokoliv znal, protože by tě udělaly slabým. A myslím si, že proto se nešíříš o svém soukromém životě a že jsi ve skutečnosti uzavřený do sebe a... osamělý." Když jsem vypouštěl z úst poslední slovo, málem jsem se kousl do jazyka. Bál jsem se totiž jeho reakce. Možná jsem to s vlastní odvahou trochu moc přehnal.

Mlčel. Zůstával na místě a nedal na sobě nic znát. Jeho tmavé, pronikavé oči na mě shlížely z výšky jako oči osudu, který mi mohl ulehčit, ale taky mě mohl srazit na kolena. Byl to pohled, který by leckoho dokázal uvést na pokraj zhroucení. „Vážně mě chceš poznat?" zeptal se nakonec. A jeho podráždění bylo pryč, skoro jako by nikdy ani neexistovalo.

Pootevřel jsem ústa v úžasu. Nehodlal mě slovně setřít, zahanbit, ani urazit? „Ano, to chci." Mimoděk jsem se ztišil. Měl jsem pocit, že naše konverzace snad byla něčím tajným, tak moc tajným, že to nesměly slyšet ani stromy lemující ulici.

Se zadumaným výrazem si projel prsty vlasy. „Dobře," řekl nakonec a mě se málem zastavilo srdce. Souhlasil! „Sejdeme se večer, jestli nemůžeš, máš smůlu. Stavím se u vás v osm."

Zamrkal jsem. „Ty víš, kde bydlím?"

„Vím o tobě víc, než si myslíš."

Možná mě měla jeho slova znepokojit, ale nebylo tomu tak. Měl jsem příliš velkou radost z toho, že se mi podařilo vykročit správným směrem. Měl jsem rozhodně z pekla štěstí. Usmál jsem se. „Tak dobře. A nebude ti vadit být na zahradě? Máme tam stromový domek a rodiče jsou-"

„Teď mě nezajímá, jací jsou tvoji rodiče," vpadl mi do řeči. „Budu u vás v osm, tak na mě čekej." Dal mi jasně najevo, že o tom nehodlal diskutovat. Místo toho vykročil, aby zamířil zpět domů. A já jej nechal odejít. Byl jsem trochu zmatený, ale zároveň nadšený jako malé dítě. Kdo by čekal, že se mi to opravdu povede?