Cool

26 | Měl jsem být jiný

‚Proč jsi to udělal?'

To byla zpráva, kterou jsem Jasonovi poslal. Netušil jsem, jestli jsem si s ním chtěl opravdu psát. Nevěděl jsem, co jsem mu mohl napsat, až odpoví. Neměl jsem zdání, co se mezi námi odehrávalo, nebo jestli mi to mohlo ublížit. Ale chtěl jsem odpovědi. Kyle se mě ptal, jestli jsme spolu chodili. Popřel jsem to. Ale jak na to nahlížel pan Cool? Políbil mě před celou školou. To přece muselo něco znamenat.

Byly to jen čtyři dny od chvíle, kdy mě políbil poprvé. Mluvili jsme spolu jen dva týdny a já se v jeho společnosti po většinu toho času cítil jako odpad. Tak co se tak najednou změnilo? Co se mohlo zlomit za tak krátkou dobu?

Postel mě objímala a snažila se mě uklidnit. Marně. Všechno se dostalo ven během jednoho odpoledne. Všichni to věděli. Ukazovali si na mě, stáčeli ke mně pohledy, šuškali si. A já sám přitom nevěděl skoro nic.

Cinkl mi mobil. Při tom zvuku jsem sebou cukl. Věděl jsem, kdo to byl.

Zaváhal jsem, než jsem si zprávu přečetl.

‚Chtěl jsi, aby to nebylo tajné, magore.'

Ztěžka jsem polkl. Ano, měl pravdu. Chtěl jsem to. Ale když jsem to vypouštěl z úst, nedošlo mi, že to mohl vzít tak seriózně a udělat tak velký krok. Krok. K čemu?

‚Takže ses tak rozhodl?' odepsal jsem.

‚Ano.'

‚A co to znamená pro nás?' Prsty se mi třásly, když jsem otázku psal. Ani jsem si nebyl jistý, jestli jsem chtěl odpověď. Kdyby odepsal, že o nic nešlo, byl bych zklamaný? A kdyby odpověděl, že jsme spolu snad chodili, odmítl bych? Nemusel jsem se zabývat jen tím, jak to viděl on. Šlo i o mě. Na tyhle věci byli potřeba dva.

‚Co myslíš?'

Jeho odpověď mi ani trochu nepomohla. Proč to jen obracel na mě? Vyšel s pravdou na povrch, protože jsem si to přál. Jen proto, že jsem to řekl v záchvěvu ztráty sebekontroly. A najednou se mě ptal i na to, co pro nás znamenalo jeho přiznání? Proč jsem musel rozhodovat já? Nikdy jsem v tom nebyl dobrý.

Ještě stále jsem se neměl k odpovědi, když jsem zachytil zaklepání. Zprvu jsem dezorientovaně a zmateně pohlédl na dveře, než mi došlo, že zvuk šel od okna. Všechno ve mně se sevřelo. Přesto jsem vstal a přešel k němu. Venku už se setmělo, v pokoji jsem měl také tmu, ale zírání na zářící displej telefonu zapříčinilo, že mi chvíli trvalo, než jsem za sklem rozeznal Jasonovu tvář.

Mé srdce jako by sevřela kamenná ruka. Šok mnou cloumal, když jsem okno otevíral.

„Co tu děláš? Rodiče jsou doma!" sykl jsem a v mém hlase zaznělo víc paniky, než jsem chtěl.

Vylezl nahoru po trubce vedoucí od okapu. Jak ho vůbec svody unesly? A proč to udělal?

„Blbý, co?" ušklíbl se, než se bez mého pozvání vetřel do pokoje.

„Jasone, co to proboha děláš?!" Už jsem se ani nesnažil skrývat zmatkování. Kdyby se najednou objevila matka, jak bych jí to vysvětlil? A co teprve otec? Řekla mu to už vůbec? A pokud se k tomu teprve chystala, co kdyby si o tom se mnou chtěl promluvit a přišel? Ano, na rozhovor bylo pozdě, ale jistotu jsem neměl.

Mé oči už si trochu zvykly na šero, které narušoval jas z displeje telefonu, který jsem nechal zapnutý a položený na posteli. A on tam byl. Zpocený, v tílku a basketbalových šortkách. Vlasy měl navlhlé, ale divoce rozvířené. Vypadal tak klidně a sebejistě. Jako by se zrovna nevetřel někomu do domu, kde byl poprvé.

„Jak víš, že tohle je můj pokoj?" vychrlil jsem ze sebe další ze zoufalých otázek. Co chtěl? Jak to věděl? A proč za mnou přišel? Chtěl snad mluvit o věcech, ve kterých jsem si já sám nebyl jistý?

Klidně se natáhl na mou postel. Jako by byl v mém pokoji po sté. Hlavu si podložil rukama a díval se na mě. Jedna polovina jeho tváře byla ozářená a dodávala jeho pohledu tajemný nádech. Takový on byl. Tajemný. Dalo se od něj čekat cokoliv.

„Kyle mi to řekl."

Kyle?! Proč mi proboha nic nenapsal?

„Vstávej! Nemůžeš tu být!" Zatáhl jsem ho za ruku ve snaze jej zvednout. Marně. Nemohl jsem ale dopustit, aby se ke mně jen tak vetřel! Co ho to zase popadlo?

„Ale můžu." Jeho odpověď byla následována rychlým pohybem, kterým mě stáhl k sobě. Displej začal pohasínat. A já ležel vedle něj. Ve velké blízkosti jsem se mu díval do tváře a věděl jsem, že protestovat bylo marné. On se rozhodl, že tam bude.

„Proč tohle děláš?" zašeptal jsem. Vnímal jsem jeho osobitou vůni. Po čele mu stékala osamocená kapička potu. Nejspíš byl běhat. Byl stále lehce zadýchaný, ale vzdouvání jeho hrudníku se zpomalovalo.

Dvěma prsty uchopil mou bradu a donutil mě se lehce zaklonil. „Víš," zašeptal, jeho hlas nabral vrnivý nádech, „dal jsi mi k tomu dost dobrý důvod." Co to jen bylo v jeho tónu? „Ptal ses, co mezi námi je. Tohle."

Ucítil jsem, jak se jeho rty setkaly s mým krkem. Z jeho tváře sálalo horko, byla rozpálená. A když jsem vnímal ty pomalé pohyby, musel jsem v duchu zaúpět.

Měl jsem být jiný člověk. Nenápadný student, upřímný kamarád, dobrý syn. Ale jak jsem to měl udělat, když do mého života vstoupil pan Cool?