Cool

29 | Pryč

„Jdeš za tím klukem, co?"

Školu jsem zvládl, i když to na mě byl velký tlak. Několik lidí se mě dokonce zeptalo, co mezi mnou a Jasonem bylo. Cítil jsem se jako idiot, když jsem zmateně krčil rameny a neměl se k odpovědi. Ale získat jsem ji hodlal.

Jasona jsem na chodbě zahlédl jen jednou, ale zdálo se, že on si mě nevšiml. A já měl svůj plán až na večer a byl drzostí sám o sobě, takže jsem raději jen sklopil hlavu a šel dál. Ani s Kylem jsem to nerozebíral. Požádal jsem ho, aby se mě na Jasona zatím neptal a on mi vyhověl, za což jsem mu byl patřičně vděčný. A zrovna tak jsem byl rád za to, že se ke mně choval stále stejně a nezměnil svůj přístup, když zjistil, na koho jsem byl.

Když jsem ale večer vyrážel k Jasonovi, překvapil mě otec. Míjeli jsme se on na mě poprvé od doby, co mu matka vše řekla, promluvil.

Zaváhal jsem. Byla to přímá otázka. Ale přímá odpověď mi nepřipadala jako dobrý nápad. „Vadí ti to, tati?" zeptal jsem se. Nepřál jsem si, aby nás taková věc rozdělila. Ani matka ke mně už nepřistupovala stejně, i když se snažila. Já přitom nebyl jiný. Byl jsem stále stejný člověk, který se objevoval.

„Jaký je?" zeptal se mě otec místo odpovědi.

Uváděl mě do rozpaků, ale snažil jsem se nezmatkovat. „Je jiný než já. Je akční, má rád sport a baví se s hodně lidmi." Nechtěl jsem ho líčit víc, než bylo nutné. A rozhodně jsem nehodlal zmiňovat, že se dokázal chovat jako hajzl. Uchoval jsem si dost zdravého rozumu na to, abych takové věci nesvěřoval rodiči.

Otec kývl. „Dobře. Bav se."

Tím naše debata skončila. Nezdál se být naštvaný, ale ani nadšený. Jako by jen přijímal fakta. A tak to možná i bylo. Tak či tak jsem byl rád, že se mi nesnažil vtloukat do hlavy, že jsem byl narušený nebo něco podobného. Přesto jsem raději rychle vypadl z domu.

Když jsem kráčel k Jasonovi, představoval jsem si všechny situace, které mohly nastat. Ty nejhorší jsem prokládal těmi nejlepšími, abych nebyl moc nervózní, ale abych zároveň počítal se vším. S tím, co se mělo stát, jsem ale rozhodně kalkulovat nemohl.

Byl jsem vděčný za lehkou bundu, kterou jsem si vzal na sebe, protože večer byl chladný. Vánek mě hladil a uklidňoval mě. Udělal jsem něco, co bych od sebe nečekal. Relativně odhodlaný jsem se vypravil k někomu, kdo mě možná nechtěl ani vidět. Už jsem to snad ani nebyl pořádně já.

Když jsem konečně stanul před budovou, zastavil jsem se. Musel jsem chvíli vydýchat, na co jsem se chystal. Slyšel jsem hudbu a věděl jsem, že se setkám se známými tvářemi. S lidmi, kteří se na mě už nedívali jako na cizince. Ale co víc jsem mohl čekat? Nebyl jsem pozvaný. Snadno se mohlo stát, že mě vyhodí a pošlou zpět domů.

Nutil jsem všechny děsivé scénáře ustoupit z mé mysli, když jsem klepal. Netrvalo dlouho, než se v pootevřených dveřích objevila Mikova tvář. Jeho zmatený výraz mi napověděl, že mě nečekal.

„Je tu Jason?" usmál jsem se, jako by o nic nešlo a protáhl jsem se kolem něj dovnitř. Opravdu jsem se musel zbláznit.

„Je u sebe v pokoji," zněla nejistá odpověď.

Cítil jsem na sobě pohledy ostatních. A víc, než kdy předtím mi docházelo, že jsem opravdu neměl přijít, nikdo to nečekal. Ale nikdo se mě ani nesnažil vyprovodit ven. Tak o co jim šlo? Proč se dívali tak divně?

Zamířil jsem ke schodům.

„Neměl bys tam chodit!" stihl mě Connorův hlas.

Dělal jsem, že jsem ho přes hudbu nezachytil. Už jsem to chtěl mít za sebou. Byl jsem připravený, že se bude Jason zlobit. Ale musel jsem si ve všem udělat jasno. Nemohl jsem nadále žít v nejistotě, která ubíjela mou křehkou osobnost.

Vyběhl jsem do patra a došel ke dveřím, které jsem už znal. Zevnitř jsem nic neslyšel, a tak jsem zkrátka vzal za kliku a vpadl dovnitř stejně, jako jsem se chystal vpadnout do víru diskuze.
Sotva jsem ale otevřel, zůstal jsem přimrazený na místě.

Nádech.

Dva.

Jason tam byl. Ale ne sám. Ležel bez trička v posteli s klukem, kterého jsem nikdy neviděl. Sotva jsem vstoupil, jejich rty se odtrhly. Ale jejich spojení jsem zachytit stihl.

Nevěděl jsem, co do mě v těch chvílích zevnitř bilo silněji. Zklamání? Vztek? Zmatek? Jejich těla se oddálila, ale já měl stále před očima moment, kdy byla propletená v objetí, které se zdaleka nepodobalo přátelskému.

Jako by celým mým tělem projel oheň. Dravě a bez ostychu začal pálit vše, co jsem před vstupem cítil a nad čím jsem uvažoval. Hradby emocí se hroutily k zemi, stavidla myšlenek se měnila v popel.

Byl jsem na místě, na kterém jsem před týdnem prožil něco, co mě změnilo. A možná, že jsem si přál to prožít znovu. Do té doby, dokud jsem to neviděl. Dokud jsem skutečně natvrdo nepochopil, že jsem nikdy neznamenal víc než prostředek, kterým Jason vyjádřil, na koho opravdu byl.

Slyšel jsem, že něco říkal, když jsem mizel, ale slova jsem zachytit nedokázal. V uších mi hučel adrenalin nohy mě sotva zvládly nést.

Musel jsem pryč.