Cool

37 | Zmatek dělá z lásky tíseň

Přiblížil se a já zpanikařil. Neuvažoval jsem nad tím, když jsem mu prsty zatlačit do hrudi a naznačil mu tak, že by se měl stáhnout.

To ale neudělal. Místo toho se jen zastavil a zůstal na místě s mýma rukama přitisknutýma na těle. Vnímal jsem klidné bušení jeho srdce, když vydechl: „Copak? Bojíš se, že tě spálím, když budu ještě blíž?"

Díval jsem se mu do očí a on mi pohled oplácel. Ani na okamžik jím neuhnul. Propaloval mě. Byla to zase ta jeho dravá stránka. Vášeň napínala panty, chtíč jako temný mrak prostupoval duhovky.

„Už jsem ti řekl, že jsi krásný?" vydechl chraplavě. Hlas měl ještě hlubší než normálně.

„Tohle na mě nezabírá, Jasone," zalhal jsem. Na koho by tohle nezabralo? Jen jsem se bál, že přestanu uvažovat racionálně.

„Nemusí to na tebe zabírat, je to fakt," pousmál se, ale dravost jej neopouštěla. „Moc dobře vím, co děláš za dlouhých nocí, Same. Když se dotýkáš svého těla a polštářem tlumíš vzdechy."

Cítil jsem, jak se mi do tváří drala horkost, najednou začínalo být až moc teplo.

„Taky vím, jak se tě dotýkat. Chceš to ukázat?" Jeho úsměv už nebyl milý. Všechna hluboká konverzace byla pryč, její místo zastoupila zvířecí touha.

„Nech toho, prosím," zaúpěl jsem. Musel jsem znít opravdu nešťastně, protože poslechl.

Tvářil se nechápavě, když si mě prohlížel. „To to bylo tak hrozné?"

Hrozné? Kéž bych dokázal popsat, jak dokonale zvládal svou mimiku a pohled, kterým tak uchváceně klouzal po mé tváři. Byl dokonalý ve svádění. Ale co když byl stejně dokonalý lhář? „O to nejde. Nevím, jestli ti můžu zase jen tak věřit, chápeš?"

Nic neřekl, jen se posunul dál, aby se mohl natáhnout na postel vedle mě. „Lehni si," pobídl mě, „a buď v klidu."

Jeho výzvu jsem uposlechl, i když klidu se mi dosáhnout nedařilo.

Leželi jsme tváří v tvář. Byli jsme si blízko, ale přesto tak daleko. Jiné světy zaváté pochybným osudem do jednoho města, školy, domu, dokonce i do místnosti. Naše životy se propletly, vzápětí pak naše těla. A najednou jsme jeden na druhého nesahali. Jen jsme setrvávali ve vzájemné blízkosti. A otazníky ve vzduchu se stále více dožadovaly pozornosti.

Zhluboka se nadechl. Měl jsem možnost sledovat napínání jeho hrudi a odhodlání. Jeho rty se zachvěly. Ale neopustila je otázka. Nesplynul z nich žádný výrok. Namísto toho se na svět dral jeho zpěv. Ten, který mě prve tak uhranul. Hluboký, plný citu a tajemství.

„Je to fakt, každá krása mizí,
co si bylo blízké, je si cizí,
co bylo spojeno, již není,
důvod to pro modlení.

Osude, ty roztodivná krásko,
a také ty, proradná lásko,
proč jsem tady a teď?
Proč točí se mi svět?"

Díval se mi do očí. Jeho píseň nebyla jako ta poslední. Ani stopa po vášni a touze. Když jej nedoprovázely tóny, byl jeho hlas mnohem čistší a o to víc uhrančivý.

„Polibek, ano, chci jich víc,
jak to mám teď říc'?
Ano, jsem samolibý,
ale tvoje blízkost – ta mi chybí.

Ty za to můžeš! Je to tvoje vina!
Tvá blízkost a tahle pozdní hodina,
vše na tobě je pro mě nový svět,
jak tohle říct bez slov a vět?"

Došlo mi to. Bylo to o mně. Jeho píseň byla adresována mé maličkosti.

„Dřív bylo všechno o mně,
teď ptám se: Co jsi pro mě?
Jsem v noci ve svém domě,
myslím na tvé verše, co byly o mně."

Srdce mi začalo bušit rychleji. Napsal to jistě včera. Po návštěvě u nás. Myslel na mě.

„Tvá slova jsou jako písnička v mé hlavě,
jsou významná, i když je jde říct hravě.
A tvoje duše už mi není cizí,
je tak nepoznaná a ryzí.

Polibek, ano, chci jich víc,
jak to mám teď říc'?
Ano, jsem samolibý,
ale tvoje blízkost – ta mi chybí.

Miluji to, když skládám písně,
ale teď to nedokážu bez tísně,
protože slova dělají z písně píseň,
a můj zmatek dělá z lásky tíseň."

Umlkl a já na něj zůstal zmateně hledět. Jeho píseň byla tak promyšlená. Muselo mu trvat dlouho dát ji dohromady. A smysl mi neunikal. „Láska?" šeptl jsem. Do té chvíle bych neuvěřil, že něco takového uslyším. Že mě Jason bude zmiňovat v kontextu lásky.

„Nejsem si jistý, Same. Vnímám tě jako nikoho předtím. Ale začínám se ztrácet v tom, co se děje."

Byl zmatený. Jako já. Vyléval pocity do něčeho, co nikomu jen tak nevyjevoval. Jako já. Měl svůj skrytý svět. Jako já.

Nebyl jsem si jistý, kdy přesně jsem se k němu naklonil blíž. Ale udělal jsem to. A on neváhal.

***
Domů jsem se vracel pozdě. Myšlenky jsem měl zmatené, rty oteklé od polibku a na těle jsem stále cítil jeho ohnivé doteky.