Cool

31 | Sebemrskačství

Jejich rty. Doteky. Blízkost.

Nemohl jsem si to přestat přehrávat. Jako bych byl gramofonovou deskou, která se zasekla. A tak jsem byl nucený to sledovat dokola a dokola. A v duchu jsem Jasonovi spílal. Zdaleka jsem mu ovšem nenadával tolik jako sám sobě. On byl možná ten, který mi ublížil. Já byl ale ten, který mu věřil. Byl jsem hlupák, který se upnul k nereálnému. Vložil jsem důvěru v někoho, kdo neměl pověst milého člověka. Co jsem si vůbec myslel? Opravdu jsem věřil tomu, že se mu otevřu, on se otevře mě, všechno si vyříkáme a dojdeme k dobrému konci? Život nebyl pohádka.

Bundu jsem si tiskl na tělo, když jsem sám sebe objímal. Lehce jsem se třásl, ale věděl jsem, že to nebylo ze zimy. Způsobil to šok. Přesto jsem sám sobě nalhával, že se jen ochladilo. Musel jsem si lhát, pokud jsem se chtěl uklidnit. Musel jsem předstírat, že mě tolik nezasáhl, dokud tomu neuvěřím.

„Jsi tak zasraně cool."

Ano, to byl Jason. Skutečný Jason. Postava jako vystřižená z filmu pro středoškolačky. Drsňák, sportovec. Pohledný a tajemný. Bohužel se bezhlavě nezamiloval do té nevýrazné šedé myšky a nesvěřil se jí naprosto se vším. Nedostal, co chtěl, a tak se zkrátka posunul dál. Otočil list. A lehké zachvění vzduchu, které tím způsobil, se pro mě stalo hurikánem.

Konečně jsem měl odpovědi na své otázky. Co chtěl? Bavit se. A nehrálo roli, jestli jsem byl účinkujícím dění nebo nikoliv. Možná mi svěřil nějaké ze svých myšlenek. Mluvil se mnou, usmíval se na mě, dotýkal se mého těla. Ale vše bylo jen povrchní. Neměl v plánu dotknout se mé duše.

Doma jsem zapadl do pokoje. Nechal jsem zhasnuto a zalezl jsem do postele. Mým společníkem měla být samota a já jí vítal s otevřenou náručí. Ona totiž nezraňovala.

A možná jsem jen vůl,
když tě chci poznat, pane Cool.

Kéž bych jen věděl, jaký jsem byl vůl, než jsem se vůbec někam vypravil. Mělo mi to dojít mnohem dřív. Vždyť co jsem mohl pro někoho takového znamenat? Jak jsem mohl zapadnut mezi ty zářící hvězdičky? Já nezářil. Ale to, co se stalo, jsem si také nezasloužil.

Schoval jsem tvář do dlaní. Protože když jsem tak učinil, samota se ještě prohloubila. Mé oči byly skryty za prsty. Byl jsem jen já a já. Tak to asi mělo zůstat. Takový byl můj osud.

Nevím, kdy se objevila první slza. Nesledoval jsem je, když kanuly po tvářích a usychaly na dlaních. Možná přišly kvůli pocitu zrady, možná kvůli bolesti, možná kvůli vzteku. Ale byly.

Kdy jsem naposledy brečel? Kdy mě někdo dokázal srazit tak hluboko, že jedinou cestou, jak si ulevit, byly slzy? Už jsem si nevzpomínal. Nedokázal jsem se na to ani soustředit. Ale pan Cool to zvládl. S přehledem.

Mobil mi několikrát cinkl. Tušil jsem, kdo mi psal. Ale proč bych měl odpovídat? Proč bych se měl snažit vyřešit problém s někým, kdo mě použil a odhodil jako kus hadru? Takový člověk jsem být nechtěl. Změnil jsem se. Stal se ze mě lhář a tajnůstkář. Ale ne věc na jedno použití.

Když jsem se utišil a mé slzy oschly, dostavila se bolest hlavy. Nešel jsem pro prášek, abych ji utlumil. Chápal jsem ji jako trest za vlastní naivitu.

Díval jsem se do stropu. Mé nitro svádělo boj. Po tom, co jsem přestal na Jasona v myšlenkách nadávat, jsem zase začal sklouzávat k té své hlouposti. Přemýšlel jsem nad tím, že mi to třeba chtěl nějak vysvětlit. Že ho to opravdu mrzelo a udělal to jen kvůli alkoholu. Byl jsem snad masochista? Jiné vysvětlení toho, proč jsem chtěl pokračovat v sebemrskačství, jsem nenacházel.

A než jsem šel spát, přemohlo mě to. Neodpověděl jsem. Chtěl jsem to jenom vidět.

‚Ty jsi odmítl mě.'
‚Není to moje vina.'
‚Nedělej mrtvýho brouka.'
‚Hej?'

„Kdybych tě odmítl, věděl bych o tom," zamumlal jsem do ticha.