Cool

28 | Kdo jsi?

Samota se v některých okamžicích života stává vaším nejlepším přítelem. Je totiž klidná a neměnná. Nic vás v ní nemůže překvapit, nemůže přijít s novinkami, nemate vaši mysl. Jste jen vy a ona v objetí klidu. A přesně ten jsem potřeboval.

Celou noc jsem nezamhouřil oka a přehrával jsem si to jediné, co mi o sobě Jason prozradil. Pokud totiž nežil se svou matkou, s kým tedy?

Když jsem ráno vstal, nedokázal jsem si představit, že bych měl čelit škole se všemi zvědavými tvářemi a šuškáním na každém rohu. A tak jsem se nakonec uchýlil ke lži, které jsem se dosud vyhýbal. Řekl jsem matce, že mi nebylo dobře a rád bych zůstal doma. Vyslechl jsem si notnou dávku poznámek o tom, jak se psychika odráží ve fyzickém stavu, ale svolila. Otec na mě to ráno ani nepromluvil. Poznal jsem proto, že mu to mamka už řekla. Když dělal, že jsem neexistoval, cítil jsem se ještě hůř.

Byl jsem opravdu zklamáním? Jenom proto, že jsem si začal něco s klukem? A to i přesto, že jsem neudělal první krok? Tíha dění, které jsem sám nedal do pohybu, mě začala drtit.

Uchýlil jsem k tomu, co mě dokázalo opravdu uklidnit. Když jsem v ruce měl propisku, v klíně papíry a v srdci na tisíce emocí, cítil jsem se lépe. Protože jsem ze sebe konečně všechno dostal. Vše, co tak tížilo mou bytost.

Každý pohyb spaluje kalorie,
každý nádech, když srdce bije,
mým tělem proudí energie,
jsem jen další bytost, co žije.

Ale kdo jsi ty, to chci se ptát,
když pohrdáš, dokážeš mít rád?

Možná je to chyba,
tvá touha samolibá.

Možná je to svět,
stvořený z pár vět.

Možná je to samota,
možná skrytá dobrota.

Za tvým pohledem je víc,
to si přeji ti říc',
a chci se ptát,
co tě donutí se smát?

A možná jsem jen vůl,
když tě chci poznat, pane Cool.

Zůstal jsem hleděl na řádky, které jsem napsal. Když jsem se otevřel, měl jsem jistě počítat s tím, že vyjevím, jak jsem všechno opravdu vnímal. Ale bylo to, jako bych vlastní báseň viděl poprvé v životě. Protože jsem konečně došel k pravdě. Chtěl jsem ho znát, chtěl jsem s ním cítit, chtěl jsem se s ním smát, chtěl jsem ho poslouchat, chtěl jsem se mu svěřit. A přitom jsem neměl nejmenší zdání, co si přál on a proč konal tak, jak konal. Chtíč? Samolibost? Osamělost? Kým byl? A kým jsem se při jeho vlivu začínal stávat já?

Nakonec jsem báseň uschoval a snažil jsem se na ni nemyslet. Snažil jsem se nezabývat tím, co jsem si přál. Protože tak to být nemělo. Kdybych si začal něco s obyčejným klukem, který rád ukazoval emoce a chtěl se mnou doopravdy být, nastala by jiná situace. Ale Jason byl jedním velkým otazníkem. Věděl jsem, že měl city, ukázal mi je. Ale nasazoval si masku. Jeho vstřícnost ustoupila za chlad a otevřenost za uštěpačnost.

Co ho vedlo k tomu, že se stal tím, kým byl? A mohl se vrátit zpět a změnit se? A co bylo podstatnější – změnil by se kvůli mně? Chvíli jsem se nad tím skutečně zamýšlel, než jsem v duchu propukl v hysterický smích. Zase jsem se snažil vidět ho jinak, než jaký doopravdy byl. Ve svých představách jsem si ho mohl vykreslit jakkoliv, to ale neznamenalo, že se s nimi vůbec kdy mohl slučovat. Byl jiný než já. Určitě nad věcmi tolik nepřemýšlel, nebyl přecitlivělý a neměl strach se ozvat. On ne.

***
Ani v následujících dvou dnech jsem do školy nezavítal. Matce se to nelíbilo, ale zároveň nebyla ten typ, který by mě do ní hnal. A tak jsem dlel sám. Dvakrát jsem napsal Kylovi, abych zjistil, jak se měl a co bylo nového. Ale Jasona jsem nekontaktoval. A ani on se k tomu neměl, i když jsem ve skrytu duše doufal, že se ozve. Zase jsem si připadal jako vzduch.

K něčemu jsem se ale přece jen měl. V pátek jsem se do školní budovy vydal a rozhodl jsem se čelit vší pozornosti. A to kvůli jediné věci – možná mě pan Cool na svou večerní akci nepozval. Ale vzhledem k tomu, že on se u mě ukázal bez pozvání, hodlal jsem mu udělat to samé a konečně si s ním vše vyříkat.