Cool

34 | Zmatené osamění

Vzal jsem ho dovnitř. Na tom pozvat někoho domů by nemělo být nic neobvyklého, ale já ho nebral jenom do baráku. Byl to vstup do mého nitra. On se otevřel, odhalil mi, proč byl takový, jaký byl. A i když jsem mu neodpustil, začínal jsem ho chápat. A zasloužil si, aby i on chápal mě.

Otec byl v práci, ale matka byla stále doma. A když se s námi setkala, byla zaražená. Neřekl jsem jí, s kým jsem se zapletl, takže nevěděla, že to byl zrovna Jason.

„Dobrý večer," usmíval se pan Cool. Tak samozřejmě a uvolněně. A když jsem sledoval, jak se měnila matčina tvář, poznal jsem, že jsem udělal dobře. Možná, že kdybych na začátku přiznal, že jsem měl něco s klukem, který jí byl sympatický, vše by bylo snazší.

„Ty jsi Jason, že?" usmála se na oplátku.

„Ano, to jsem. Dnes vám to sluší."

Zvolil správnou kartu. Lichotky a víno na matku vždy zabíraly dobře.

„Budeme nahoře, ano?" vložil jsem se do rozhovoru dřív, než se stačil plně rozvinout. Těžko říct, kdy se pan Cool hodlal rozhodnout k odchodu. Musel jsem využít všechen čas, který jsem měl.

„Dobře. Potřebujete něco?"

Měl jsem to v kapse. Alespoň u matky. A to byla velká úleva. „Budeme v pohodě," ubezpečil jsem ji a vedl Jasona nahoru.

Schody pod našima nohama lehce zavrzaly. A v jiné situaci by to pro mě bylo jistě až zlověstné, ale byl jsem příliš zahlcen novými informace. A také pýchou. Lichotilo mi, že se mi Jason tak otevřel. Zrovna mě. Kdo by to také nevnímal jako poctu?

Zapadli jsme do pokoje, který už navštívil dřív. Ale tentokrát to bylo jiné, protože jsem ho tam chtěl. Jak moc se mohlo všechno změnit během jediného večera?

Nic jsem nenamítal, když si sedl na kraj postele. Jako by tam snad patřil. Bylo to skutečně absurdní. Populární kluk, sportovec zapadající mezi školní hvězdičky. Drsňák, který za svým sebestředným chováním skrýval city. A najednou byl u mě. U někoho, kdo se držel v liniích průměru a tajil se s vlastním koníčkem.

„Chci ti něco ukázat," přiznal jsem. Nebyl jsem si naprosto jistý, jestli bylo správným rozhodnutím tak činit, ale chtěl jsem, aby to viděl. Odemkl jsem šuplík, abych vylovil báseň o něm, kterou jsem napsal. A když jsem ji vkládal do jeho rukou, byl jsem si jist, že jsem překročil určitou vnitřní hranici.

Nic neřekl, jen ji přijal. A jakmile jeho oči začaly klouzat po verších, zmocnila se mě nervozita. Konal jsem správně? Když jsem mu ukázal něco, co skutečně pocházelo z mého nitra? Z jeho nejhlubších propastí?

Sedl jsem si vedle něj. Ne tak blízko, aby to působilo, že jsem se na něj chtěl tisknout. Ale ani tak daleko, aby to vypadalo, že jsem se držel zpátky.

Proč jsem vlastně chtěl, aby to četl? Nejspíš proto, že jsem potřeboval odpovědi na nevyřčené otázky. A ve víru rýmu a verše je bylo snazší vyjevit. Protože skrz ně si na svět razila cestu má skutečná podstata. Psal je ten naivní a přecitlivělý kluk ve mně, který stále věřil na zázraky a životní štěstí.

Každý pohyb spaluje kalorie,
každý nádech, když srdce bije,
mým tělem proudí energie,
jsem jen další bytost, co žije.

Ale kdo jsi ty, to chci se ptát,
když pohrdáš, dokážeš mít rád?

Stále držel papír v ruce, když se pousmál a začal mluvit: „Pravdou je, že dokážu mít rád. Jen to nechci dělat. Protože když máš někoho rád, měníš se. A když k někomu začínám cítit moc silné věci, většinou odcházím, je to snazší."

Možná je to chyba,
tvá touha samolibá.

Možná je to svět,
stvořený z pár vět.

Možná je to samota,
možná skrytá dobrota.

Přestal se usmívat. Jako by přes jeho tvář přejel stín. „Tohle je hezké," vydechl. A já věděl, že se v něm něco měnilo. Netvářil se normálně, jeho výraz byl hluboký a zamyšlený.

Za tvým pohledem je víc,
to si přeji ti říc',
a chci se ptát,
co tě donutí se smát?

A možná jsem jen vůl,
když tě chci poznat, pane Cool.

„Nejsi vůl, Same. To já jsem. Vím, že se moc často nesměju, nemám proč. Vtipy mi přijdou nudné a cokoliv, čeho se účastním, je jen hra. Skutečně jsem šťastný na hřišti, protože tam můžu všechno vypustit. Víš, myslím, že v tomhle jsme si podobní. Všechny sračky, co zažijeme, ze sebe vypustíme ve skryté podobě. Já v písničkách a ty v básních."

„Takže v písničkách jsi to opravdu ty?" zeptal jsem se.

„Ano," přikývl. Vzápětí odložil papír na deku a naklonil se ke mně. Jeho prsty jemně sevřely mou tvář. A zůstaly na místě, jen tak mě držely a nechávaly mé srdce divoce bušit. „Mohl by ses zítra zastavit?"

„Proč?" vydechl jsem. Většího rozvinutí otázky jsem nebyl schopný.

„Jen se prosím večer zastav. Musím ti něco říct," vydechl a jeho tvář se přiblížila. Vznášela se před tou mou a nutila mé smysly šílet. Ale nic neudělala.

„V kolik?" zajímal jsem se polohlasně. Snažil jsem se udržet klidný tón.

„Kolem osmé, budu tam sám."

Když jsem souhlasil, všechno najednou zmizelo. Jeho blízkost, dotek, dech. Odešel a já zůstal sám. Zase tak zmatený.