Cool

2 | Ďábel nelétá

Strach. Jedna z emocí, které jsem nikdy neměl rád. Vždy mi připadalo, že na světě je víc věcí, kterých se bojíme než těch, ze kterých se můžeme těšit. Jako by zrovna strach byl hybatelem světa a všeho a všech v něm. Dokázali byste na světě najít člověka, který se ničeho nebojí? Někoho, kdo by byl tak odvážný, nebo možná tak hloupý, aby se dokázal hrdě postavit kterémukoliv pocitu a kterékoliv situaci bez ztráty hvězdičky? Hádám, že ne. Protože taková odvaha, sebevědomí a hrdost je utopií. Utopií, které jsem toužil dosáhnout, když jsem dělal své osudové kroky.

Kyle čekal na kraji schodiště a já tušil, že mě sledoval. A o to horší celá situace byla. Nejspíš bych měl být vděčný za to, že byl připravený mě po rozhovoru podpořit, ale skutečnost byla jiná. Protože jsem se styděl za svou slabost. Vždycky jsem byl slaboch, to bylo něco, co jsem sám sobě musel přiznat už dávno. Ale nerad jsem to ukazoval. Měl jsem pocit, že jako kluk jsem byl předurčen být silný. Mým úkolem bylo nepoddat se čemukoliv, co mohlo přijít. To mi dala před třemi měsíci vědět i přítelkyně, když mě opouštěla. Byla tak upřímná, až to bolelo. A když jsem stál na prahu jejího domu s pugetem růží a naslouchal tomu, jak mi říkala, že potřebuje v životě někoho silnějšího, srazilo to mé sebevědomí ještě víc.

A on tam jen tak seděl. S hlavou hrdě vztyčenou, společností, která byla nedosažitelnou a s pohledem, který by dokázal zachraňovat i zabíjet. Seděl na lavici u stolu hned u stěny a jedním ramenem se o ni nenuceně opíral. Jako obvykle byl oblečený v tmavém a jeho kožená bunda odrážela světlo, které dovnitř vnikalo velkými okny. A byl příliš perfektní. Perfektní spratek žijící svůj perfektní život. I když byl pohodlně shrbený, jeho póza nedokázala skrýt, jak byl vysoký. Mohl se pyšnit širokými rameny, která jako by dávalo naději, že se o něj lze opřít. To ale byla pravda možná v případě jeho přátel a těžko říct, jestli tomu tak opravdu bylo. Husté havraní vlasy měl sčesané na levou stranu. Nebyly příliš dlouhé, ale zdravě se leskly a dávaly možnost vyniknout jeho silným čelistem a orlímu nosu. I když zrovna mluvil, koutky jeho rtů se ani na okamžik neobrátily vzhůru. Vidět ho se smát byla vzácnost. Byl chladný jako kus ledu.

Společnost mu dělala Amber. Elegantní zrzka s pronikavým pohledem, která měla vždy perfektní make-up a byla známá jako lamačka srdcí. Po jejím boku naproti Jasonovi pak seděl Connor, jeden z nejbližších přátel pana Cool a rovněž basketbalista. Byl také vysoký, i když rozhodně ne tolik jako Jason. A na rozdíl od něj byl známý svým milým vystupováním. Byl populární, ale dokázal zapříst rozhovor prakticky s kýmkoliv. Kéž bych jen dostal za úkol stát se jeho přítelem.

Už zbývalo jen pár kroků, které mě od trojice dělily a já cítil, jak nepohodlně jsem začal cítit na vlastních nohách. Ale už jsem byl moc blízko, příliš blízko na to, abych to vzdal. Zvlášť když mě Kyle sledoval. A tak jsem polkl poslední špetky zaječího instinktu a došel jsem až k jejich stolu. Když jsem se zastavil, mimoděk jsem sevřel popruhy batohu a odkašlal jsem si. A pak se to stalo. Trojice populárních ke mně stočila své pohledy a mé hrdlo se sevřelo. Co to proboha dělám? Proběhlo mou splašenou myslí. Ta mě ale nesměla odradit od vlastního plánu, a to ani přesto, že jsem vnímal, že na mě nezaměřili pozornost jen populární, ale i lidé v okolí.

„Zdravím," vydralo se z mého staženého hrdla. V krku se mi začínal dělat knedlík a můj hlas byl nejistý. Ale mé oči vyhledaly Jasonovu tvář. I když na mě hleděl, vypadal netečně. Jako bych byl jen rekvizitou jeho dne. „Jasone, chci se tě na něco zeptat," dostal jsem ze sebe. Po mých slovech jedno jeho husté obočí vystřelilo vzhůru. Slovy na mě ale zřejmě plýtvat nehodlal, což mě uvedlo do ještě větší nejistoty. Jak se jen někdo s jeho očima mohl chovat tak chladně? Vypadaly příliš mile. Kraje jeho duhovky byly tmavě šedé, ale směrem k zornicím přecházely v lístečcích do sytě hnědé barvy. Zdály se být tak hluboké a pohlcující. Jako by se jim snad kdokoliv mohl svěřit s čímkoliv. A já v ten moment potřeboval věřit tomu, že tomu tak skutečně bylo. A má ústa se znovu odhodlala něco vyjádřit: „Jakou bys chtěl mít superschopnost?" V mé hlavě zněl dotaz mnohem lépe, než jak vyzněl nahlas.