Cool

39 | Vyhrávat nechtěné

Kyle poznal, že jsem byl mimo, a tak jsem mu musel slíbit, že mu všechno povím, až se na to budu cítit.

Po škole jsem počkal na Jasona. Řekl mi, že budou mít další extra trénink.

Teplé počasí se nemohlo vyrovnat horkosti mého těla, když si mysl dokola přehrávala události předchozího večera. Už nebylo cesty zpátky. Sblížili jsme se fyzicky, duševně, myšlenkově. Musel znát vše.

Když se objevil, zíral jsem na něj. Nebál jsem se toho. A on to měl stejně. Mířil mým směrem spolu se svou partou. Vlasy vlhké ze sprchy, tváře rudé z pohybu. A když ke mně došli, zastavil se.

Mike se zatvářil zaraženě, když zaznamenal naše výrazy. Už se nestihl odvrátit.

Pan Cool mě políbil. Před velkou částí svého basketbalového týmu. Jako by to byla samozřejmost. Ne letmo, ne zlehka, ale hluboce. A jasně tak dal najevo, že nic už nebylo jako dřív.

Odtáhl jsem se, co nejdřív to šlo. Byli jsem tam. Mezi lidmi. Neskrývali jsme se v jeho pokoji, nedleli za tmy ve stromového domku. Neřekli jsme si, co přesně mezi námi bylo, ale ať šlo o cokoliv, prohloubilo se to. A já se bál, že to bude zacházet stále dál a já budu mlčet. Nechám Jasona žít ve lži, kterou si nezasloužil.

„Musím s tebou mluvit," usmál jsem se nenuceně, i když všechno ve mě skřípělo. Musel jsem to udělat, ale nepřál jsem si to. Měl jsem ho plnou hlavu. A svým přiznáním jsem ho mohl navždy ztratit.

„Jasně," souhlasil. Netušil, do čeho šel. „Mějte se," kývl na partu, když se se mnou vydal směrem domů. Už se vzdálili, ale sledovali nás, a tak jsem jim také pokynul.

Přemýšlel jsem, jak začít. Snažil jsem se přijít na podání, které by se jej nedotklo. Možná žádné takové nebylo.

„Napadlo mě, že bych se dneska mohl zastavit," nadnesl. Byl tak uvolněný a klidný. Cítil jsem se jako bestie. „Nebo se chceš stavit ty?" pokračoval.

„Byla to sázka!" vyrazil jsem ze sebe. Tolik k promyšlenosti. Ale kdybych to ze sebe nedostal rychle, neřekl bych to už nikdy.

„Cože?" nechápavě zamrkal. Jak by mi taky mohl rozumět?

Cítil jsem srdce až v krku, když jsem se donutil k odpovědi. „S Kylem se rádi sázíme. Ten, který prohraje, dostane úkol od toho druhého."

Díval se na mě. S očekáváním. Zastavil se a vypadal, že ho zajímalo, co jsem mu chtěl sdělit. Konečně. Konečně se zajímal. A já mu musel říct něco takového.

„Já prohrál." Slova se mi jen těžko drala z hrdla, navenek jsem se tvářil klidně, ale v duchu jsem panikařil. „A dostal úkol se s tebou spřátelit." Bylo to venku.

Zůstal na mě hledět a jeho koutky se obracely vzhůru. Když ale zaznamenal, že já zůstal seriózní, opět klesly. Rty se pohnuly, aby se vzápětí semkly do jedné úzké linie. Obrátil se a beze slova zamířil zpět ke škole.

„Počkej!" Chytl jsem ho za ruku dřív, než stihl zmizet. „Omlouvám se, ale vždyť to není žádná velká věc!" Nevím, jestli jsem přesvědčoval jeho nebo sám sebe.

Pomalu se otočil zpět. Výraz měl kamenný, ale jeho oči... bože, ty oči. Žhnuly jako uhlíky. A v jejich žáru neplanul jen vztek. Spatřoval jsem zmatek, křivdu, zklamání a bolest. Nic z toho jsem nechtěl, nepřál jsem si, aby to tam bylo!

„Promiň," zašeptal jsem.

„Rád se sázíš?" Dokonce i slova prskal jako uhlíky. „Fajn, vsadíme se! Kdo z nás je větší idiot? Hm? Jo, jasný, já! Dík!" Prudce se vytrhl z mého sevření. „Protože já kurva vždycky vyhrávám ty největší sračky!"

Hrdlo se mi sevřelo tak, že jsem ze sebe dokázal vypravit jen další omluvu. A pronesl jsem ji už k jeho zádům.