Cool

4 | Průměrný

Čtvrteční a páteční škola mě minula rychleji, než jsem chtěl. Čas měl často opravdu špatný spád. Když jsem chtěl, aby plynul rychleji, zpomaloval. A když bych naopak uvítal jeho pomalejší plynutí, nabral otáčky. A než jsem se nadál, byl páteční večer. Matce jsem odpoledne namluvil, že jsem se chystal ke Kylovi na herní noc. Cítil jsem se špatně, že jsem jí lhal, ale byl jsem hodně nervózní. Kdybych jí řekl pravdu, měl jsem jistotu, že by se s tím nešířila, ale vyslechl bych si toho hodně o škodlivosti alkoholu a špatnosti večírků. A na to jsem v ten den neměl nervy.

A tak jsem jen stál u zrcadla připevněného na šatní skříni ve svém pokoji a hleděl na vlastní odraz. Když jsem sám sebe sledoval, věděl jsem, proč jsem byl vždy šedou myškou. Byl jsem zkrátka obyčejný. S tmavě hnědou kšticí, kterou se mi často nedařilo zkrotit, kakaovýma očima a pobledlou tváří, která každým slunečným dnem více tmavla. V zimě jsem byl skoro bílý, ale léto mě vždy rychle opálilo. Neměl jsem žádný výjimečný vzhledový rys. Nebyl jsem příliš vysoký, ale ani zakrslý. Vysportovaný, ani vyhublý. Jako by má podoba zvolila střední cestu. A taková byla i má osobnost. Byl jsem zkrátka průměrný. Jediné, co vybočovalo z normy, byly mé koníčky, ale s těmi jsem se nikdy nešířil a skoro nikdo je neznal. Rád jsem skládal básně. Snad proto, že jsem do nich mohl vylít přemíru emocí, které jsem cítil, snad proto, že jsem si vzal za vzor básníky, kteří se ke svému psaní odhodlali kvůli problémům v rodině. Ale všechno, co jsem napsal, jsem pečlivě střežil zamčené ve vrchním šuplíku svého nočního stolu, aby to nikdy nespatřilo světlo světa. Neměl jsem být tak citlivý. Ne jako kluk.

„To nemá cenu," řekl jsem vlastnímu odrazu. I když jsem se chtěl obléknout tak, abych zapadl, musel jsem svou snahu vzdát. A rozhodl jsem se pro černé rifle a triko stejné barvy s dlouhým rukávem. Doufal jsem, že mi tmavá pomůže uniknout pozornosti. Že budu moct jen zpovzdálí všechno sledovat a zjistit o Jasonovi něco, co by mi pomohlo se s ním sblížit. Víc jsem nechtěl. Stále to byl jen úkol.

Odlepil jsem oči od zrcadla a rozhlédl jsem se po vlastním pokoji. Nacházel se v druhém patře, byla to jedna ze tří místností nahoře. S rodiči jsme bydleli v malém, roubeném domku. Byl drobný, ale nikdy mi nepřipadalo, že by v něm bylo málo místa. Beztak jsem většinu svého času trávil ve vlastním pokoji. Přízemí domu sestávalo z předsíně, chodby, kuchyně spojené s jídelnou, obývacího pokoje a místnosti s toaletou. Nahoře pak byla ložnice rodičů, ze které se často ozýval křik jejich hádky, koupelna a můj pokoj. Byl jsem rád, že koupelna byla právě mezi mým pokojem a jejich ložnicí. Měl jsem tak možnost uniknout hluku, který jsem někdy po večerech slýchal. Vlastní pokoj jsem nikdy moc nepředělával, byl jsem příliš líny cokoliv měnit a neměl jsem pocit, že by to bylo potřeba. Měl jsem rád neměnnost, stálost mě uklidňovala, změny naopak znepokojovaly. Před několika lety mi jej rodiče vymalovali na zeleno. Tu barvu jsem míval rád, ale ta doba už minula. Po pravé straně vedle vchodu se nacházela světlá šatní skříň, která ale nezahrnovala velké množství oblečení. Nebyl jsem vybíravý a nepotřeboval jsem každý den nosit něco jiného. Vedle ní byla u stěny přiražená postel s tmavě šedým povlečením, které se v šeru mohlo zdát skoro černé. Na velkém polštáři byl malý, bílý polštářek s fotkou mě a Kyla. Dal mi jej před dvěma lety a nejspíš si nemyslel, že bych s ním vůbec kdy spal. Já měl ale rád, když jsem si před spaním mohl připomenout, že jsem měl ve svém životě někoho, na koho jsem se mohl obrátit. 

Byla to fotka z našich patnácti let. Já měl nesmyslnou patku přes oko a byl jsem hodně pohublý, on si tehdy zase nechal narůst dlouhé vlasy, aby vypadal jako člen rockové skupiny. Oba jsme se do fotoaparátu smáli jako šílení, i když jsem už nevěděl, co přesně nás tehdy pobavilo.