VA - Východ slunce 2

19. Zázrak

Lissa pohotově rychle vyskočila a zavřela dveře. Tentokrát je i zamkla, aby už nikdo nemohl dovnitř vtrhnout nebo poslouchat. Rose, ale dál překvapeně hleděla na Viktorii.
"Ty čekáš dítě?!" vyhrkla Viktorie šokovaně. "Ty čekáš s mím bráchou dítě?" zeptala se znova už přesněji.
"Ne asi! Oplodnila jsem se sama!... Jasně, že s tvým bráchou." vyštěkla Rose podrážděně.
"Ale,ale já myslela, že nejde, aby..." koktala Viky zmateně.
"Za pomocí éteru to jde." vložila se do toho Lissa. "Radši si sedni než to s tebou sekne." pomohla jí Lissa posadit se k Rose na postel.
"Neměla bych se nejdřív uklidnit já?" zeptala se Rose ironicky. "To já jsem se dozvěděla, že už v osmnácti budu matkou a porodím dítě, které bude samo o sobě zázrak." pověděla až moc ledově klidně.
"Ví to brácha?" zeptala se Viky nepřítomně.
"Ne a ani se to nedozví." řekla rázně Rose.
"Rose měl by to vědět. Přece mu to nemůžeš zatajit. Stejně si sám všimne až ti vyroste břicho." začala Lissa, ale pak se zarazila. "Nechceš si nechat to dítě vzít, že... že ne?" vykoktala.
"Bože Lisso! Jak tě to vůbec může napadnout?!" vyštěkla Rose. "Řeknu mu to, ale až bude Daškov za mřížemi." prohlásila rozhodně.
"Rose měl by to vědět co nejdřív." začala Lissa opatrně. "Budeš ho potřebovat a ty to víš!" naléhala.
"Měla by jsi mu to říct hned." přidala se Viktorie.
"Ne!" vyhrkla Rose. "Pokud mu to řeknu nebudu moc s váma do Moskvy a ani pátrat po Daškovovi. Nedovolím, aby šel po Viktorovi beze mě!"
"To, ale nemů..." začala mluvit Viky.
"Má pravdu." přikývla Lissa. "Musí nám pomoc chytit Daškova nebo to může skončit špatně." souhlasila.
Rose překvapeně na Lissu zamrkala a nechápavě na ní hleděla.
"Stejně si ale myslím, že bys mu měla říct pravdu." ohradila se Lissa.
"Ne! Znám ho! Má problém jen s tím dovolit mi ohrozit můj vlastní život." vydechla Rose klidně a pohodlně si lehla na postel. "Nikdy by nedopustil, aby byl ohrožen i život jeho dcery. Takže se nesmí nic dovědět! Rozumíte?" pohlédla neústupně na Lissu i Viktorii.
"Dcery?" usmála se Viktorie. "Já budu mít neteř?" usmála se od srdce tak jako její bratr.
"Ano. Rose čeká děvčátko." odvětila Lissa s úsměvem.
"Rozumíte?!" zopakovala Rose neústupně.
"Nic mu neřeknu." vydechla po chvíli Viky.
"Mou odpověď už znáš." přitakala Lissa. "Co mu, ale řekneme?" dodala rychle.
"Nevím" přiznala Rose. "Musíme si vymyslet něco co vysvětlí většinu příznaků těhotenství."
"Řeknu mu, že to jsou jen důsledky schopností stínem políbené a je to jen dočasné." oznámila Lissa.
"Tomu snad uvěří. Přidej ale ještě nějaké složité keci." usmála se Rose.
"Neboj se. Uvěří mi." povzbudila jí Lissa.
"Teď by jsi měla spát. Moje neteř už musí být z nás na nervy." zasmála se Viky. "Navíc by sis měla utřídit myšlenky." vstala z postele a pohlédla na Lissu. "Jdeš taky?"
"Ne, ještě si s Rose chci promluvit." řekla Lissa neutrálním tónem.
"Ok" vyhrkla Viktorie a zmizela ve dveřích.
Lissa pohlédla ustaraně na Rose a nejistě se usmála. "Zlobíš se?"
Rose hleděla upřeně hleděla do zdi a trochu hystericky se zasmála. "Já... ani nevím." přiznala.
Lissa jí obejmula kolem ramen a nechala Rose, aby si položila hlavu na její rameno. "Neboj se já ti pomůžu." zašeptala uklidňujícím tónem. "My všichni ti pomůžeme." usmála se.
"Já vím, ale netuším jak mu to řeknu." vydechla rozpačitě. "Jak mu to potom vysvětlím? A co když Daškov neskočí na naší past? Co když ho budeme hledat třeba několik měsíců? Jak Dimitrijovi vysvětlím, že přiberu nejmíň tunu? Jak mu vysvětlím, že uvnitř mě roste naše dcera?" ptala se Rose hystericky. "Je mi osmnáct Lisso. Teprve osmnáct! Nejsem připravená na to mít dítě! Nejhorší na tom ale je, že to dítě chci! Těším se na ní! Mám ale strach, že se stane něco špatného. Nepřežila bych kdybych teď o ní přišla." vyhrkla rychle a z očí jí pomalu tekly slzy.
"Nic se vám nestane." usmála se Lissa na Rose povzbudivě. "A co je na tom, že ti je osmnáct? Katja měla Annu v sedmnácti. My všichni ti s ní pomůžeme. Uvidíš vše bude v pořádku." uklidňovala jí s úsměvem.
"Věřím ti." usmála se Rose. Tu větu Rose používala už podezřele často a jí samotné už to přišlo divné. "Jdi prosím za Dimitrijem a vysvětli mu, že jsem v pořádku."
"Dobře." vydechla Lissa a vstala z postele. "Rose?" otočila se Lissa u dveří.
"Ano?" trhla sebou Rose automaticky.
"Budu se snažit ti dát trochu času, aby ses stihla uklidnit." usmála se a zmizela ve dveřích.
"Tak co ty? Musíš se smát tomu jaká je matka hysterka co?"zasmála se Rose nahlas a přejela si rukou po břiše. Vstala a přešla k zrcadlu. Natočila se k němu bokem a vyhrnula si tričko. Sledovala své břicho, které bylo jen nepatrně zakulacené. Sama by si toho možná ani nevšimla, kdyby se na něj nesoustředila. "Jestli si tvůj táta něčeho všimne před Moskvou budeme muset lhát. Pokud mě v tu chvíli podrazíš tak si mě nepřej!" mluvila v duchu. Netušila jestli jí to malé uvnitř slyší, ale doufala v to. Pro sebe se usmála a převlékla se do obyčejných věcí. Přece jenom nemohla celý den chodit jen v Dimitrijově tričku a kalhotkách. Oblékla si jen staré džíny a volnější tričko. Bylo to sice nesmyslné, protože ty dvě kila navíc co měla nebyli skoro vidět, ale stejně se ve volnějším tričku cítila líp.
Dveře pokoje se potichu otevřeli a dovnitř vešel Dimitrij. "Jak se cítíš?" zeptal se starostlivě a přešel k Rose.
"Už jsem v pořádku." usmála se Rose nejistě. "Dimitriji já... Omlouvám se. Neměla jsem na tebe bejt tak hnusná. Nesnáším když se hádáme." vydechla provinile.
"Nemusíš se omlouvat. Chápu to." pověděl klidně a pohladil jí palcem po tváři. Jeho pohled naznačoval, že nemá cenu mu odporovat a tak Rose vyjímečně poslechla.
"Miluju tě!" vyhrkla Rose najednou a skočila mu kolem krku. Pevně ho objala bránila se nutkání se rozbrečet. "Zatracený hormony!" projelo jí hned hlavou. "Začínám být hysterická! Jen tak dál Rose a můžeš jít rovnou do cvokárny!" okřikla se v duchu.
Dimitrij jí oplatil obětí a zabořil jí hlavu do vlasů. "Lissa říkala, že jsi v pořádku. Budeš prý jen pár dní zvracet."
Rose zmizel pod nohama země a ocitla se v Dimitrijově náruči. "Bohužél!" vydechla.
Dimitrij přešel s Rose k posteli a pak jí na ní položil. "Zkus se prospat. Zítra musíme brzo vstávat." usmál se a přešel ke dveřím.
"Dobře" zívla Rose a unaveně se přetočila na bok.
Dimitrij ještě chvíli na Rose upřeně hleděl a pak zmizel ve dveřích.
Rose se usmála a pohladila si bříško. "Udělej mi radost a ušetři mě ranního zvracení." prohlásila v duchu. "Spi sladce maličká" to byla její poslední myšlenka před tím než usnula.

Druhý den začal podle Rose až přehnaně brzy. Přeci jen vstávala v pět ráno a to jí dělalo značné potíže. Na konec, ale s Dimitrijovou pomocí se dokázala obléct, najíst i odejít na schůzi strážců. Momentálně seděla v obýváku jednoho z mnoha domů v Baje a kolem ní bylo asi pět strážců, Aleksejova parta (samozřejmě nechyběl i Aleks), Irina, Katja, Viky, Dimitrij. Seděla vedle Dimitrije na pohovce a tikala po všech přítomných pohledem.
Jeden ze strážců se postavil a začal vysvětlovat plán na kterém se všichni předtím shodli. Rose moc nevnímala o čem se strážci dohadovali. Jediné co vnímala byla Dimitrijova ruka opřená o její pravý bok. "Může poznat, že jsem těhotná? V kolikátém měsíci se děti začínají v břiše matky hýbat?" přemýšlela. Věděla, že je to zbytečné a nesmyslné, ale stejně si nedokázala pomoc. Dimitrij zrovna vstal a o něčem se tam s nějakým strážcem dohadoval. Rose zpozorněla a postavila se za Dimitrije.
"Nemůžeš jen tak princeznu s Rose vystavovat takovému nebezpečí." nesouhlasil Dimitrij.
"Obě dvě s tím souhlasily a všude budou naši lidé." namítl strážce. "Co si myslíš ty Rose?" pohlédl na Rose.
Rose si rychle přehrála v hlavě celou debatu a pak se omluvně zahleděla na Dimitrije. "Myslím, že je to dobrý plán. " souhlasila. "Ale ne dost dobrý! Chci ale navrhnout, aby jsme se všichni drželi u sebe. Já, Dimitrij, Eddie, sestry Belikovovi, no prostě všichni! ." dodala a tím si od Dimitrije vysloužila nepatrný úsměv, kterého si nikdo kromě ní nemohl ani všimnout.
"To, ale nejde!" vyhrkl jiný strážce. "Daškov nic nepodnikne proti tak velké skupině!" odporoval.
"Rose má pravdu Pavle." vydechl klidně Dimitrij.
"Je to jen dítě! Sotva vylezla školu tu teď máme poslouchat?" zeptal se vážně Pavel.
"Ano. Není dítě je dospělá a zažila toho víc než většina lidí tady." pověděl Dimitrij tvrdě a neústupně všem účastným.
"Daškov musí mít pořád zdání, že tu jsme s Lissou všichni na prázdninách!" bránila se Rose. "Bude nápadné, když se rozdělíme tak jak chcete vy! Je chytrý! Musíme ho přelstít! Když budeme hrát divadýlko na šťastné kamarády na prázdninách bude si myslet, že jen zas porušujeme pravidla. Pokud ale budeme pořád chodit po Moskvě s bandou strážců v patách bude to nápadné. Musíme se všichni držet po hromadě, ale také se musíme rozdělit občas do menších skupin. Je to těžké, ale nějaký plán nám je k ničemu! Musíme se prostě chovat normálně a připravit se na všechno!" vysvětlovala Rose. "Proto musíme všichni chodit po Moskvě a užívat si jako by o nic nešlo!"
"A čemu ty říkáš normálně si užívat?" zeptal se první strážce.
"Víš zábava je to, když se třeba občas zasměješ s přáteli nebo se prostě věnuješ svému protějšku. Většinou ti z toho tak příjemně projíždí tělem takový zvláštní hezký pocit víš? Taky by jsi to mohl někdy zkusit Andre." zasmála se Katja.
"Katjo!" varoval jí pohledem Dimitrij.
"Rose myslela tím prostě to, když se stane tohle, aby jsi nebyl překvapený Andre." odvětil Dimitrij klidně a rychle Rose přitáhl za obě ruce k sobě. Políbil jí! Před všemi strážci jí políbil!
Rose zmateně trochu cukla, ale pak se k němu sama přimáčkla ještě víc. Ten polibek byl, ale podle ní až příliš krátký. Když se od sebe s Dimitrijem odtrhli překvapeně těkala očima mezi strážci.
"Tak pokud se právě takhle budete tvářit, když budete muset nenápadně pozorovat okolí a i Rose nebo Lissu hned se prozradíte." oznámil Dimitrij ledově.
Rose pohlédla do tváří strážců a uvědomila si, že ten polibek nebyl asi až tak krátký jak si myslela. Všichni kromě Dimitrijových sester jen zaraženě hleděli na Dimitrije. Během pár sekund se, ale do jejich tváří vrátili zas obvyklé nezúčastněné výrazy. Pak se zas začali dohadovat.

Rose je přestala vnímat a vrhla svou pozornost ke dveřím, které se po hodině otevřeli. "Mami?! Tati?!" vyhrkla Rose překvapeně a věnovala svou pozornost rodičům. "Neměli jste přijet až večer?" zeptala se překvapeně.
"Měli jsme, ale Dimitrij se zmínil, že ti není moc dobře a tak tvá matka chtěla přijet dřív." usmál se Abe.
Rose na Dimitrije rychle pohlédla a vrátila pohled zpět k své matce. "Bezva to nám teda chybělo!" zakřičela v myšlenkách. "Víš malá babička je sice úplně mimo co se týče emocí, ale byla taky těhotná a navíc ta si těch mích dvou kil všimne do pěti minut!" zpanikařila Rose.