VA - Východ slunce 2

35. Volby

"Ivaškove?!" vykřikl Dimitrij.
"Nechtěli jste se náhodou ještě před osmi hodinami zabít?" přidala se překvapeně Rose.
Adrian se jen usmál jedním ze svých ironických úsměvů a pohlédl na Viktorii, která celá rudá si k sobě přitahovala župan. "No asi jsme se s Vik shodli, že v posteli se sneseme dokonale." odsekl.
Rose sledovala jak Dimitrij ztuhl a bolestně zatíná pěsti. Viděla jak bojoval s návaly zuřivosti a sama se snažila co nejrychleji najít způsob jak zabránit Dimitrijovi, aby se vrhl na Adriana.
"Co je Belikove? Došla ti řeč?" pousmál se Adrian provokativně.
"Adriane!" okřikla ho Rose rychle. "Alespoň jednou v životě drž hubu! Pokud máš Viktorii, alespoň trochu rád a vážíš si jí budeš mlčet."
Viktorie se plně soustředila na svého staršího bratra, který zuřivě probodával Adriana pohledem. "Nět Dmtri!" vykřikla. "Já ho miluju a on miluje mě!" křičela.
"Snad vážně nevěříš, že tě ten idiot skutečně miluje?" pohlédl jí Dimitrij šokovaně do očí.
"On mě miluje." zopakovala šeptem a ani na vteřinu nespustila z Dimitrije oči. "Prosím!" naléhala.
Rose mlčela, ale přešla k Dimitrijovi a chytla ho jemně za paži. "Nech je ať si to vyřeší sami." prosila potichu.
Dimitrij na ní šokovaně pohlédl až jí bodlo u srdce. "Fajn!" vyštěkl a prudce se otočil. Zmizel ve dveřích a místností se rozezněla hlasitá rána, když za sebou bouchnul dveřmi.
Rose to celé sotva zaznamenala. Otočila se na Adriana a měla co děla, aby na něj nezačala ječet a nezakroutila mu sama krkem. "Nelez mu na oči jinak tě zabiju já ne on. Nedráždi ho." procedila skrz zuby. "Hodně štěstí Viky." houkla přes rameno a šla hledat Dimitrije.
Byl v ložnici. Seděl na posteli a zíral do stěny.
Rose na něj chápavě pohlédla a pak přešla pokoj k oknu. "Dej mu šanci." vydechla rozhodně.
"Cože?" vydechl překvapeně. "Vždyť ho znáš! Jen jí ublíží! Víš jakej je! Je nevychovanej, nezodpovědnej,..." začal Dimitrij vyjmenovávat Adrianovi chyby.
"Na něco, ale zapomínáš." vydechla Rose a dál hleděla z okna.
"Na co?" zeptal se překvapeně.
Otočila se a sledovala jak zvědavě nadzvedl jedno obočí. Usmála se a přešla k němu. Klekla si před něj na zem a zahleděla se mu do očí. "Kdysi jsem byla stejná jako on." odpověděla s lehkým úsměvem.
V Dimitrijových očích zajiskřilo překvapení. "To bylo, ale něco jiného znala jsi své povinnosti vůči Lisse a měla jsi k tomu své důvody." namítl.
"A nenapadlo tě, že to jaký je má taky své důvody?" zeptala se ho vážně. "Vím jaký je a nechci ho omlouvat, ale myslím, že si zaslouží šanci." vydechla unaveně. "A když to zvoře, tak ti slibuju, že ti s trháním jeho hlavy pomůžu." dodala vážně.
Dimitrij se pousmál a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Přikývl. "Dobře." souhlasil.
"Tak pojď měli by jsme se ještě vyspat zítra je ta zahradní slavnost a asi by nebyli moc šťastní,
kdyby jsme jí prospali." zívla.
"Rose jsou už skoro dvě odpoledne." zasmál se.
Poznala, že už je zas v pořádku. "No a? Pokud vím slavnost je až zítra v poledne a my jsme nespali dýl jak tři hodiny." namítla.
"Spali jsme hodinu a dvacet tři minut." opravil jí.
"Ježiši!" vydechla a postavila se. "No, alespoň vím, že jsem unavená právem."
"No měli by jsme se ještě tak na čtyři hodiny prospat, dřív se stejně nikdo nevzbudí."
Rose vklouzla do postele a počkala, až si vedle ní lehl i on. Usnula během tří minut.

Nakonec vylezli z pokoje až v šest hodin ráno následující den. Sotva sešli schody uhodila Rose do nosu vůně lívanců a zvláštní kombinace sladkého koření. Srovnala si na sobě župan a chytila se Dimitrije za ruku. Prošli až do kuchyně a Dimitrij ztuhl.
U stolu seděli všichni včetně Adriana. Viktorie se narovnala a sledovala svého bratra se zvláštním zaujetím.
"Co ten tu dělá?" procedil skrz zuby.
"Nic." vyjekla Viktorie. "Právě odcházíme." vykoktala a už strkala Adriana ke dveřím.
Než někdo stačil cokoliv říct už byli pryč.
"Zkus to překousnout." vydechla Rose směrem k Dimitrijovi.
Lissa se usmála a pohlédla na Rose, která hypnotizovala troubu. "Počkej ještě než Christian dopeče sušenky." zasmála se.
"A to bude za jak dlouho?" zeptala se.
"Maximálně deset minut, ale spíš jen pět." odpověděl jí Christián s úsměvem.
"Dobře! Hned jsem zpátky!" usmála se a vyběhla z kuchyně.
"Rose co zase vyvádíš?" zeptal se Dimitrij znaveně, když jí dohnal na chodbě.
"Uvidíš!" odsekla a vyběhla po schodech nahoru. "Něco chci Lisse ukázat!"

Trvalo to sotva pět minut a Rose se zjevila v kuchyni s igelitkou v ruce. S úsměvem jí šoupla Lisse a vzala si od Christiana talíř s jídlem. "My jdeme!" oznámila Dimitrijovi, když si všimla zaujetí co v něm vzbudila igelitka.
"Já myslel, že chceš..." začal, ale ona mu skočila do řeči.
"Jo, ale ty to vidět nemusíš." odsekla a vtáhla ho do obýváku. Opatrně položila jeho i svůj talíř na stůl a usadila se na gauči.
Chvíli jedli v tichosti, ale pak Dimitrij promluvil. "Večer jsme pozvání na večeři k Taše." oznámil jí.
"Jo jasně." vydechla nepřítomně a hodila do sebe poslední kus lívanců.
"Nemůžu tomu uvěřit." přiznal.
"Čemu pak?" pousmála se Rose.
"Je skoro po všem. Jsme v bezpečí." odpověděl. "Teď už budeme jen normálně žít."
"To zní dobře." zasmála se.
"Brzy tě to omrzí." prohlásil vážně.
"Nemyslím si." usmála se a postavila se. "Musím jít chceme s Lissou jít nakupovat, pak se uvidíme na té slavnosti." vysvětlila a lehce ho políbila na rozloučenou.

Oběd byl dost nudný. No vlastně to byla odpolední slavnost s možností oběda. Rose všude následovala Lissu a snažila se ignorovat pohledy všech ostatních. Nelíbilo se jí, že jako jediná ze strážců měla košili a kalhoty. Neměla, ale na výběr, protože jí formální uniforma strážců nebila. Navíc i košili měla jinou, protože tu svojí už nebyla schopná zapnout. Ať se jí to líbilo nebo ne, tak se jí bříško už postupně zakulacovalo.
"Strážkyně Hathaway mohla bych se vás na něco zeptat?" odvrátila se od Lissy jedna dívka z rodu Zeklosů, které typovala tak na dvacet.
"Ano?" snažila se potlačit znechucení.
"Chtěla jsem se vás zeptat za jak dlouho se to málé má narodit." usmála se na ní mile.
"Už zase!" pomyslela si Rose otráveně. "Za necelých šest měsíců." snažila se mluvit co nejzdvořileji.
"Omluvte nás." usmála se Lissa a odtáhla Rose stranou.
"To byla už pátá." zavrčela Rose potichu.
"Já vím." vydechla Lissa a usmála se. "Najdi ho a na chvíli se vypařte. Už bys to potřebovala. Třeba se jen projděte a pak se vraťte." navrhla.
"To nejde nenechám tě tady." namítla.
"Jen jdi řeknu, že ti nebylo dobře." povzbudila jí.
"Děkuju." vydechla Rose rychle a rozloučila se.
Proběhla sálem až na zahradu, kde našla Dimitrije s Christianem. "Máš jít za Lissou." usmála se na Christiana a pohlédla na Dimitrije. "A ty se máš postarat o mě."
"Ovšem" usmál se a přitáhl si jí k sobě za zápěstí. "Mám, ale podmínku." vydechl pobaveně.
"Ehmm... Tak já jdu." vykoktal rychle Christian a zmizel.
"No pokud se ta podmínka vejde do mé dvacetiminutové pauzy, tak proč ne?" pousmála se.
Nebezpečně mu zajiskřilo v očích a pustil jí. "Projdeme se?" usmál se.
"Jasně." přikývla a chytila ho za ruku.
Prošli davem a šli směrem k rekreační části dvora, kde se nacházely obchody a kavárny.
"Co tady?" zeptala se překvapeně.
"No myslel jsem, že bys už chtěla normální jídlo." pronesl klidně. "Moc nadšeně se netváříš, když máš jíst ty speciality co nám pořád podávají na těch královských akcích." rozesmál se.
Ten smích by mohla poslouchat klidně pořád, milovala jeho smích. "No to máš pravdu." přiznala a zastavila ho. "Chtěla bych, ale ještě něco." zasmála se a políbila ho.
"Na to si počkáš." zabroukal a vešli do jedné kavárny, kde měli i sendviče.
Usadili se u stolu u okna zastrčeného trochu stranou a objednali si. Po chvíli už Rose spokojeně hltala sendvič a zapíjela ho zázvorovou limonádou. "Měli by jsme sebou hodit." pohlédla na hodiny.
"Rose Lissa tě nezabije kvůli pár minutám." obdařil jí jedním z jeho polovičních úsměvů.
Polkla poslední sousto a kopla do sebe limonádu. "Tak v tom případě si dám ještě palačinky." usmála se a mávla na servírku.

Po další půl hodině už byli zas na slavnosti.
"Princezno Vasiliso dnes vám to tak sluší." podlézala Lisse princezna Szelska.
"Děkuji Eleno vám to také moc sluší." odpověděla Lissa zdvořile a Rose skrze pouto ucítila, že si to ve skutečnosti rozhodně nemyslí.
"Blíží se volby." usmála se Elena "Slyšela jsem, že jste mezi pěti kandidáty na trůn." zachichotala se.
"Ano, taky jsem to slyšela." odpověděla Lissa sladce.
Chvíli ještě vedli rozhovor, ale pak se Lissa vymluvila a šly s Rose dál.
"Tahle byla dost otravná." zavrčela Rose.
"Snažila se být milá." namítla její kamarádka a zastavila se.
"Byla příšerná!" bránila se. Chtěla pokračovat, ale najednou se jí udělalo špatně od žaludku.
"Rose!" křikla Lissa, když si všimla, že něco není v pořádku. "Rose!" vykřikla znovu.
Rose se pokusila udělat krok dozadu, ale zavrávorala a jen taktak se udržela na nohou. "Lisso" vydechla.
"Hej ty!" vyštěkla Lissa na jednoho ze strážců. "Pomoc mi!" vykřikla.
Strážce ani nezaváhal a pomohl Lisse podepřít Rose a odnést jí do jedné z prázdných místností, kde jí položili na pohovku.
"Najdi Belikova s Christianem Ozerou a pošli je sem. Cestou sem pošli někoho s vodou." přikázala mu Lissa a strážce zmizel."Jsi v pořádku?" pohlédla na Rose.
"Asi budu zvracet." vyhrkla rychle a chytila se za pusu.
Lissa pohotově vyndala jednu kytku z květináče a dala ho před Rose právě v čas, když začala zvracet.
Po pár minutách se Rose zklidnila a přijmula sklenici vody, kterou přinesla služebná. "Bože... už jen to vydržet dalších šest měsíců." vydechla a pokusila se o úsměv.