VA - Východ slunce 2

EPILOG

o šest let později:

Ucítila jsem dotek na mém stehně a hned potom na mém břiše. Líně jsem otevřela oči a spatřila jsem jeho. Dimitrije. Usmála jsem se a políbila ho. Už to byli tři měsíce co jsem byla oficiálně jeho. Tři měsíce jsem byla jeho manželkou.
"Dobré ráno paní Belikovová." usmál se a políbil mě na krk.
Bylo to nádherné. Včera jsme se s Lissou teprve vrátili z Atlanty, kde jsme byli na návštěvě na jedné z Akademii. Byli jsme pryč sotva týden, ale i přesto mi chyběl on i naše dcera.
"Dobré ráno." opětovala jsem mu úsměv a přitulila jsem se k němu ještě blíž.
"Brzo budeme muset vstávat." připomněl mi a přejel rukou po mém pravém boku.
Nesouhlasně jsem se mu zahleděla do očí a přetočila jsem se na břicho. "Pravda." přikývla jsem. "Klidně se vsadím, že do pěti minut bude brát útokem naše dveře." zasmála jsem se.
"Má pokoj tři chodby od nás, takže máme minutu k dobru." pousmál se.
Měl pravdu. Teď jsme už tři roky žili ve starém Dragomírském sídle. Celý dvůr se přestěhoval a my teď žili v sídle dávných Lissiných předků. Navíc mělo to výhodu, že naše dcera měla pokoj tři chodby od našeho, takže jsme měli větší soukromí.
"Modli se, aby jako první se dobývala za Christianem, aby jí udělal palačinky." zasmála jsem se.
"Myslím, že ten už radši vstal dřív." zasmál se Dimitrij a znovu mě políbil.
V tu samou chvíli se ozvalo bušení na dveře.
"Hej!" zakřičel dětský hlásek. "Mami! Pusťte mě dovnitř!" dobývala se dovnitř Natálie.
Chtě nechtě jsem vstala a hodila jsem na sebe Dimitrijovu košili. Otočila jsem se na něj a ujistila jsem se, že je oblečený. Usmála jsem se a otevřela jsem dveře.
Dovnitř rychlostí kulového blesku vletěla Natálie. Její tmavé kudrnaté vlásky za ní jen zavály, když nám skočila do postele. Okamžitě se vyškrábala Dimitrijovi do klína a rozčíleně si založila ruce. Měla na sobě stále ještě pyžamo a župan, takže bylo jasné, že utekla Lisse.
"Tati teta Lissa chce, abych si oblíkla šaty." stěžovala si.
Posadila jsem se vedle nich a povzbudivě jsem se na ní usmála. "Když půjdeš do svého pokoje a podíváš se pod postel máš tam v krabici připravené nové džíny a tričko." pohladila jsem jí po vlasech.
"Díky mamí!" skočila mi kolem krku. Milovala nové oblečení a já to moc dobře věděla.
"Není zač zlatíčko." usmála jsem se.
"Kdy dostanu dárky?" zeptala se s úsměvem a podívala se na mě Dimitrijovýma tmavýma očima.
Dnes měla šesté narozeniny a jelikož jsme žili u dvora, byla přichystaná velká oslava.
"Až všichni přijedou." odpověděl Dimitrij nesmlouvavě.
"A žádné nebudou pokud se hned nepůjdeš obléknout a vyčistit si zuby." pohrozila jsem.
Rychle vyskočila z postele a zmizela z ložnice bez jediného slůvka. Jen chodbou se rozléhal její hlásek jak křičí na Lissu.
Usmála jsem se a vstala jsem, abych zavřela dveře. V klidu jsme se s Dimitrijem oblékly a vydali jsme se do kuchyně na snídani. Normálně vařila Lissina kuchařka, ale díky Christianovýmu slibu, že udělá své vyhlášené palačinky měla naše kuchařka Nina dovoleno si přispat. Lissa se na nás s úsměvem otočila v náručí držela svého dvouměsíčního syna Christiana mladšího a štěstím úplně zářila.
"Dobré ráno." pozdravila.
"Dobré ráno." odpověděli jsme s Dimitrijem jednohlasně. Navzájem jsme se na sebe usmáli a usadili jsme se u stolu.
Všimla jsem si, že Natálie do sebe už házela několikátou palačinku a jakmile zhltala poslední kousek vyskočila na nohy.
"Už můžu se jít dívat na televizi?" zeptala se nadějně.
"Jen běž." přikývla jsem a nechala jsem jí zmizet.

Těsně po poledni se začalo sídlo Dragomírů přeplňovat všude kolem byli jak dospělí tak i děti. Největší radost mi, ale udělalo, že přijel Abe s mou matkou a pak i příbuzní z Ruska.
Malá Natálie, ale nejvíce obskakovala svou starší sestřenici Anyu.
Stála jsem a sledovala jak Natálie se snaží prohrabat horamadami dárků, když mě zezadu objal Dimitrij. S úsměvem jsem se otočila a stoupla jsem si na špičky, abych ho mohla políbit.
"Viktorie nás chtěla o něco poprosit." usmál se.
"Ano?" vydechla jsem a zaujatě jsem se na něj zadívala.
"Chce, aby jsme byli kmotr a kmotra." vydechl.
Jo další novinka. Adrian s Viktorii už pět měsíců očekávají dítě. Adrianovi rodiče se mohli zbláznit, ale Adrian i Viktorie byli šťastní. Přiznám se, že nikdy bych nevěřila, že jim to bude klapat, ale stalo se.
"A co jsi odpověděl?" zeptala jsem se.
"Že budeme rádi." usmál se a přitáhl si mě k sobě.
Rychle jsem ho políbila a šla jsem do naší ložnice pro hlavní dárek pro Natalii. Když jsem vstoupila překvapilo mě, že dveře na balkón byly ještě otevřené. Studená zima venku už očekávala jaro, takže teď byla v pokoji příšerná kosa. Nevím proč, ale ignorovala jsem zimu a vylezla na balkón.
"Tys to věděla." zašeptala jsem do vzduchu a odblokovala jsem svou schopnost vnímat duchy.
"Ano" zazpíval hlas uvnitř mé hlavy a vedle mě jsem uviděla Ashu.
"Tohle je naposledy co se vidíme, že ano?" zeptala jsem se a z nějakého důvodu mi bylo líto, že jí už nikdy neuvidím.
"Ano, vracím se zpět do světa kam patřím." odpověděla Asha.
"Jak to v tvém světě vypadá?" vypadlo ze mě..
"To sama jednou poznáš." usmála se.
"Věděla jsi to, že ano?" zeptala jsem se jí a zadívala jsem se do jejích krásných očí. "Věděla jsi jak to dopadne."
"Nevěděla jsem to, ale doufala jsem v to." zasmála se. "Jsi velmi pozoruhodná dívka Rose a tvá dcera bude taky taková."
"Asi mi nemůžeš říct co z ní vyroste co?" zašklebila jsem se.
"To nemohu, ale můžu ti říct, že tě teď čeká pozoruhodný život." promluvila uznale. "Za chvíli nás vyruší." oznámila mi. "Sbohem Rosemarie." ozvalo se a Asha zmizela.
"Sbohem Asho." usmála jsem se a otočila jsem se na dveře.
Dovnitř potichu vstoupila Natalie a smutně se na mě podívala. "Copak tu děláš maminko?" zeptala se nechápavě. "Pročpak jsi smutná?" nechápala.
I když jí bylo teprve šest už teď uměla přímo mistrovsky číst v aurách. Dokonce dokázala rozluštit i tu mojí.
"Ale to nic." usmála jsem se.
"Mami kde je táta?" zeptala se roztěkaně.
"On není dole?" podivila jsem se.
"Ne. Myslela jsem, že jste spolu." přiznala.
"Tak pojď podíváme se po něm a pak řekneme Nině ať naservíruje dort." usmála jsem se a zvedla jsem jí z podlahy. "Tak malá opičko ty jsi nám nějak přibrala." zasmála jsem se.
"Já nejsem opička já jsem stínem políbená princezna!" vypískla se smíchem.
"Táta ti zas vyprávěl tu pohádku?" zamračila jsem se.
"Jasně!" usmála se. "Včera když mě ukládal vyprávěl o tom jak teta Vasja se stala královnou."
"Neříkej tak tetě Lisse. Moc dobře víš, že nemá ráda své ruské jméno." napomenula jsem jí a vydali jsme se najít Dimitrije.

"Můžu?" ozvalo se zaklepání na dveře Natáliina pokoje. S úsměvem jsem se otočila na svou matku a odložila jsem pár Natáliiných dárků, které jsem zrovna uklízela.
"Mami co tady děláš? Myslela, že zrovna budeš rozmazlovat Natálii a nebo budeš s tátou."
"Ibrahim mluví s Dimitrijem a Natálie si hraje s ostatními dětmi." vysvětlila.
"Aha..." vydechla jsem. "Chceš mi pomoct?" ukázala jsem na hromadu dárků.
"Klidně." pokrčila rameny a začala mi pomáhat. "Přijedete zase letos všichni na prázdniny k nám?" zeptala se po chvíli.
"Nevím" přiznala jsem. "Ještě jsme to s Dimitrijem neprobírali, ale asi ano." usmála jsem se.
"Dobře." usmála se má matka.
"Babí!" vběhla do pokoje Natálie a vedle ní stál Dimitrij.
"Natálie." usmála se znovu a obejmula jí.
"Kde jste byli?" zeptala jsem se Dimitrije.
"Hledala Janine a já hledal tebe." odpověděl a očima mu problesklo něco nebezpečného.
"Ale... Neříkej, že jsem ti chyběla." zasmála jsem se.
"A víš, že jo." usmál se a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

Celý den uplynul šílenou rychlostí a teď už byl večer. Natálie celé odpoledne pořád někoho otravovala a dala pokoj až, když se Adrian obětoval a ujal se jí. Musím přiznat, že Adrian bral svou roli jejího kmotra naprosto s nadšením a pořád jí rozmazloval. Přešla jsem do Natáliina pokoje a uviděla jsem jak Dimitrij sedí u Nátálie a zas jí vypráví 'pohádky'. Natálie zbožňovala vyprávjení o mě a jejím otci až na to, že nikdy jsme jí neřekli, že jsme to my. Dimitrij nikdy nezmiňoval jména a dost ten příběh zjednodušil. Poslední dobou mi, ale přišlo, že Natálie tuší o kom to je. Už přededávnem jsme museli přiznat, že Královna života je Lissa, takže brzy jí asi i dojde kdo jsou další její oblíbení hrdinové. Pokud to neví už teď.
"Tehdy princezna měla na sobě pohádkové rudě červené dlouhé šaty a rozpuštěné natočené vlasy. Na krku se jí leskl řetízek od prince a vypadala tak nádherně, že když jí princ spatřil přišlo mu, že hledí na anděla." vyprávěl Dimitrij Natálii a mně ihned došlo o jakém momentě vypráví.
"A princezně tehdy přišlo, že omdlí když přišli na slavnost a všichni na ní ohromeně zírali." řekla jsem a přešla jsem až k nim.
Natálii se radostně rozzářili oči a usmála se. "Jak to můžeš vědět? Vždyť tu pohádku vymýšlí táta." vyhrkla.
"To ti vysvětlím až budeš starší." mrkla jsem na ní a ona se zahihňala.
"Tati dál!" poručila si.
Dimitrij se na mě instinktivně podíval jako by žádal o souhlas. Usmála jsem se a přisedla jsem si k nim.
"Princ po nějaké době strávené na plese vytáhl princeznu na bálkón s výhledem na zahrady. Princezně se strašně moc líbili a tak se později vkradli i do zahrad." vyprávěl a celou dobu mi hleděl do očí.
"A pak se vrátili oba na slavnost a princ udělal něco co princezna nikdy nečekala." řekla jsem za něj.
"Požádal jí o ruku." vydechl Dimitrij.
"A co řekla princezna?" zeptala se zvědavě Natálie.
"Princezna byla v šoku." řekla jsem jí. "Nevěděla co říct. Všude okolo bylo mnoho lidí a ona byla zmatená. Nakonec, ale souhlasila." odpověděla jsem.
"Princ byl šťastný a jelikož všichni přihlížející na ně dost civěli oba dva utekli domů." usmál se Dimitrij a políbil Natálii na čelo. "A teď spát!" řekl a pomohl mi postavit se.
"Dobrou tati. Dobrou mami." zívla Natálie a zachumlala se do peřin.
"Dobrou broučku." zašeptala jsem a zhasla jsem světla.

THE END