VA - Východ slunce 2

29. Láska zůstává

Cítila jak u ní sedí a hladí jí po vlasech. Věděla, že je to on. Cítila to každou částečkou svého těla. "Měl by ses taky vyspat." prohlásila nahlas a líně otevřela oči.
Dimitrij na ní chvíli překvapeně hleděl a pak jí prudce políbil.
Rose se zasmála a polibek mu začala oplácet. Chytila ho za tričko a přimáčkla si ho k sobě.
On se, ale od ní s úsměvem odtáhnul. Stále, ale měl rty jen kousek od jejích, takže když začal mluvit skoro se dotýkali. "Ty jsi mě, ale vyděsila." vydechl úlevně.
"Asi už bych s těma úrazama měla něco dělat co?" zasmála se.
"Vždyť na Akademii si měla na ošetřovně skoro stálý pobyt vzpomínáš?" usmál se jedním z jeho polovičních úsměvů. Stále jí hleděl do očí a jednu ruku měl v jejích vlasech.
Rose to nevydržela a znovu ho políbila. Bylo příjemné cítit zas ten starý známý elektrický výboj co byl mezi nimi. Líbilo se jí to a kdyby někdo za nimi nezakašlal asi by ten polibek nikdy nebyla schopná ukončit.
Dimitrij si však s tím, že je někdo sledoval, zřejmě hlavu nedělal. Ještě asi dvakrát Rose polibek oplatil a pak se teprve od ní líně odtáhl. "Co chceš Viktorie?" zeptal se hořce.
Rose jeho tón hlasu překvapil, ale nic neřekla.
"Slyšeli jsme, hlasy tak jsem chtěla zkontrolovat jestli jste v pořádku." odvětila suše. "Hej Liss!" houkla zpět do prázdné místnosti. "Rose je vzhůru."
"Rose!" vběhla dovnitř s úsměvem Lissa. "Jak ti je?" zeptala se po chvíli. Bylo na ní vidět, že je unavená a slabá, ale snažila se to zamaskovat.
"Jsem v pohodě." usmála se Rose. "Co se stalo?" zeptala se.
"Něco nám dali do jídla." vešel do místnost Christian.
"Něco co mělo působit jen na tebe a dítě." upřesnila to Lissa.
"Je v pořádku?" vyhrkla Rose automaticky.
"Neboj se" usmála se Viky.
"Ať už jsi měla v krvi cokoliv je to pryč." usmála se na ní povzbudivě Lissa. "Ale budeme muset nějak zabránit tomu, aby se ti to znovu dostalo do oběhu." zvážněla.
"Nějakou dobu bez jídla a vody vydržím." oznámila Rose vážně.
"Neblázni Rose! Jsi těhotná pít i jíst musíš!" skočil jí do řeči Dimitrij.
"Do dvou dnů si pro nás příjdou. To zvládnu!" odsekla. "Jsem těhotná, ne nemocná!"
"Ty a dítě, ale potřebujete stálý přísun živin!" vyštěkl rozčíleně. "V tomhle domě je spolu s námi spousta Strigojů a Viktor! Potřebuješ si zachovat sílu! Myslíš si, že jsem si nevšimnul jaké ti to způsobuje bolesti, když sem chodí jen ta Strigojka s drogami?"
Rose sebou trhla a zmateně mu pohlédla do očí. Měl o ní strach. To co říkal byla pravda. Věděla to, ale zároveň věděla, že nesmí dát najevo svou slabost. "Myslíš, že o tom nevím?" vyštěkla a postavila se. "To, že jsem těhotná víš jen krátce a už teď se chováš jako idiot!" zakřičela na něj. "Proto jsem ti to nechtěla říct! Přesně jsem věděla, že se pak ke mně budeš chovat takhle!"
Dimitrij už se nadechoval k odpovědi, když se ozvala Viktorie.
"Držte už konečně hubu!" zaječela na ně Dimitrijova sestra. "Chováte se hůř než malý děti!" vyštěkla. "A to chcete být rodiči?! Ta malá bude potřebovat oba rodiče! Ale jestli budete na sebe takhle štěkat místo toho, aby jste spojili síly a pomohli nám vymyslet jak se odsud dostat, tak vám slibuju, že vám urvu hlavy!"
Rose i Dimitrij zmateně na Viky pohlédli. Ani jeden nevěděli co říct a tak radši mlčeli.
"Děkuju Viktorie."usmála se Lissa. "Takže zpět k tématu." vydechla unaveně. "Rose pít samozřejmě musíš. Jen nebudeš pít to co nám sem nosí. Namísto toho budeš pít obyčejnou vodu z vodovodu a s jídlem to taky nějak vyřešíme." rozhodla Lissa.
"Díky Liss" vydechla Rose a znovu se usadila na pohovku v rohu místnosti.
"Myslím si, že ostatní už vědí kde jsme." usmál se na Rose povzbudivě Christian.
"V to doufám." vydechla Rose a snažila se, aby se nepodívala na Dimitrije.
"Rose já..." začal, ale Rose mu skočila do řeči.
"To je v pořádku." vydechla. "Musíš, ale vědět, že se o sebe zvládnu postarat. Nemusíš se o mě bát." pohlédla mu do očí.
"Vážně?" tázavě na ní pohlédl Dimitrij.
"Vážně" trvala si na svém a postavila se. Přešla k němu a pohladila ho po tváři. "Musíš mi v tomhle věřit." pousmála se. Najednou, ale ucítila známou nevolnost. Ztratila rovnováhu a už jen čekala až se ocitne na podlaze.
Dimitrij jí ale právě včas zachytil za paži. "Jsi v pořádku?" zeptal se a podepřel jí.
"Strigojové" vydechla ve stejnou chvíli, kdy ve vedlejší místnost cvakl kódový zámek.
Rose ucítila jak nevolnost sílý. Když se, ale otevřely dveře od pokoje a dovnitř vešli tři Stigojové, ucítila příšernou bolest uvnitř břicha. Chtěla na Dimitrije promluvit, ale neměla na to sílu. Až příliš dobře si všimla, jak celá zeslábla.
"Rose! Jsi v pořádku?" zeptal se jí a úplně ignoroval Strigoje, kteří mluvili s Lissou.
"Vem jí do koupelny." otočila se na něj Lissa.
"Ne!" vyštěkl jeden ze Strigojů. "Pán nařídil vás za ním odvést všechny. Je připravená večeře."
"Určitě si, ale tvůj pán nepřeje, aby Rose zemřela a to se stane pokud se jí pokusíte za ním odvléct." vložil se do toho Christian.
"Musím poslouchat rozkazy." odvětil Strigoj s ledovou tváří.
"Nech mě si s tvým pánem promluvit, pokud pak bude stále trvat na tom, že chce vidět i Rose s Dimitrijem můžeš pro ně zas zajít." promluvila Lissa.
Rose i přes nevolnost ucítila skrze pouto nával magie. Lissa používala nátlak. Rose to, ale nehodlala řešit, protože cítila především svou nevolnost a bolest své dcery.
"Dobře" vydechl jiný Strigoj a zavázal Viktorii oči.
"Odnes jí do koupelny." usmála se Lissa na Dimitrije a starostlivě pohlédla na svou strážkyni.
Dimitrij jí poslechl a beze slova vzal Rose do náruči. "Vydrž" zašeptal. Držel jí těsně u sebe už se otáčel, že jí odnese, když se otočil zpátky na Lissu. "Díky Liss" pohlédl Lisse do očí. Pak se otočil a odnesl Rose do koupelny.
Dveře do koupelny zavřel slabým kopnutím a položil Rose na kobereček vedle vany. "Rozo no tak otevři oči!" zašeptal naléhavě. "No tak Rozo!" vydechl znovu.
Rose pomalu otevřela oči a pak je zas zavřela.
"To bude dobré. Brzo odejdou." slíbil a obejmul jí.
S velkým úsilím znovu otevřela oči a přikývla. "Bolí to" vydechla potichu.
Dimitrij na ní bolestně pohlédnul a pohladil jí po vlasech. "Za tohle zaplatí!" procedil skrze zuby. "To ti slibuji." vydechl už trochu klidněji.
Rose mu položila hlavu na rameno a prudce vydechla. "Už je to, ale lepší." zamlouvala.
"Počkej" posadil jí vedle sebe a vstal. Vzal z umyvadla sklenici, pečlivě jí umyl a natočil do ní vodu. Pak se posadil i se sklenicí zpět vedle Rose a nechal jí, aby se k němu zas přitulila.
"Už odešli" vydechla úlevou.
"Seš si jistá?"
"Už je ani jedna necítíme, takže jsou pryč." vysvětlila. "Už je nám dobře." usmála se po chvíli. Chtěla se postavit, ale on jí zastavil.
"Nikam nejdeme, dokud nevypiješ tu vodu." řekl nesmlouvavě.
Rose si od něj vzala sklenici a naráz jí vypila. Pak se na něj otočila a usmála se. "Tak jdem?"
Dimitrij se postavil a pomohl jí na nohy. "Jsi slabá." zkonstatoval.
"Budu v pohodě." odsekla. "Ta malá mě prej posiluje imunitu a vylepšuje moje obrané schopnosti." usmála se.
"Kdo ti to řekl?" zeptal se překvapeně.
"Asha...to je ten duch co nám pomohl tě najít, když po tobě šel Viktor. A Lissa to pak potvrdila." vysvětlila a posadila se na pohovku.
"Řekni mi o ní něco." požádal a sedl si vedle ní.

Už asi po půl hodině mu Rose vše vysvětlila. Dimitrij jí pozorně poslouchal a sem tam taky položil nějakou otázku.
"Můžu se tě taky na něco zeptat?" usmála se na něj.
"Jen se ptej." přitáhl si jí k sobě na klín a políbil jí do vlasů.
Rose se zasmála a pokračovala. "Vím, že je to nepříjemné, ale..."
"Jen se ptej." pobídl jí s úsměvem.
"Když si byl Strigoj hlídal jsi mě. Jak jsi mohl vydržet mě sledovat, jak se trápím a nic neudělat?" zeptala se nejistě.
"Nevydržel jsem to vzpomínáš?" připomněl jí.
"Ale to jsem omdlela." namítla. "Myslím, že jsi mě musel vidět jak brečím." upřesnila to a přestala se smát.
"Nevydržel" zopakoval.
"Ale..."už chtěla něco namítnout, ale zastavil jí.
"Asi už po třech dnech co jsem tě sledoval, po té co jsi skoro celou noc proplakala... Prostě jsem to nevydržel a když jsi spala, šel jsem dovnitř balkónem. Bál jsem se toho, že se neovládnu a ublížím ti. Ale jakmile jsem vstoupil zjistil jsem, že ta polovina, která tě chtěla zabít nebo proměnit je pryč. Úplně zmizela. Jediné po čem jsem v tu chvíli toužil bylo tě vzbudit a říct, že tě stále miluju a jsem v pořádku. Chtěl jsem tě držet v náručí a už nikdy tě nepustit. Ty tři dny co jsem tě sledoval jsem sám se sebou bojoval. Ničilo mě vidět tě na dně." pak se, ale zarazil. Prstem vzal Rose za bradu a pootočil jí tvář tak, aby alespoň částečně viděl do jejích očí.
Tekly jí slzy a usmívala se. Natáhla se k němu a pomalu ho políbila. "Pokračuj!" pobídla ho, když se od něj odtáhla. "Prosím" pousmála se.
"Když jsem stál uvnitř jen kousek od tvé postele nevěděl jsem co dělat. Nakonec jsem se, ale rozhodl, že můžu u tebe chvíli být. Věděl jsem, že se můžeš kdykoliv probudit a dokonce si to i část mě přála, ale taky jsem věděl, že pokud k tomu dojde můžu zmizet dřív než si uvědomíš so jsi viděla. V tu chvíli se ti zrovna něco zdálo a volala jsi moje jméno ze spaní. Křičela jsi a pořád jsi někomu říkala, že beze mě neodejdeš. Posadil jsem se na kraj tvé postele a dotkl se tvé ruky. Úplně jsi se uklidnila. Po celou dobu co venku byla tma jsem byl u tebe a držel tě za ruku." dopověděl a usmál se. "Pak jsem u tebe takhle byl, kdykoliv jsi spala. Dokonce jsem tě i několikrát políbil a ty jsi mě jednou odmítla pustit." zasmál se a setřel jí slzu co jí zas stekla po tváři.
"Nikdy jsi mi to neřekl" vydechla a pousmála se.
"Nikdy ses neptala." odvětil s jedním z jeho polovičních šibalských úsměvů.
"Heh...A teď mi to říkáš, když jsme uvězněni bůhví kde a já se postupně nafukuju do tvaru koule." zasmála se Rose. Slezla z něj a postavila se před něj. Sundala si mikinu a položila na stolek sklenici, kterou celou dobu držela. "A navíc se musím pekelně ovládat, abych tě nepolíbila." přiznala.
"A co ti v tom brání?" zeptal se vážně.
"Pak už tě nepustím!" objasnila mu s úsměvem.
To už si jí, ale stáhnul k sobě a políbil jí on. Líbali se dlouho a nějakým zázračným způsobem se dostala Rose pod Dimitrije, tak že on ležel na ní a tisknul jí k sobě. "A kdo tě nutí, aby jsi mě pustila?" zeptal se se smíchem, když se od sebe na chvíli odtrhli. Chtěla něco namítnout, ale to už se zase k sobě přitiskly. V tu chvíli věděla, že vše co kdy udělala pro jejich vztah bylo správné. Věděla, že už se jejich dcera může narodit, protože byli oba dva připravení. Milovali se a to bylo hlavní. Byli si natolik oddaní, že je nerozdělila ani Dimitrijova proměna. V ten jedinečný okamžik, kdy se líbali věděla, že už budou navždy spolu a nic je nerozdělí.