VA - Východ slunce 2

23. Musíš!

"No tak! Nenech se prosit!" zasmála se Rose.
"Když praskla lavička a ty jsi spadla na zem museli jsme ti opatrně vyndat nohu." začal. "Dost jsi křičela. Dokonce jsi mě i volala, takže jsme si chvíli mysleli, že jsi v pořádku. Dost jsi mě vyděsila." přiznal. " Když se nám podařilo tě vytáhnout Alberta mi nařídila tě odnést na ošetřovnu. Nesl jsem tě tam a ty jsi pořád mluvila." zasmál se při té vzpomínce.
"Co jsem říkala?" zeptala se Rose zvědavě.
"Křičela jsi, že na ošetřovnu nechceš, protože ti pak na nějakou dobu zakážou tréninky se mnou. Taky jsi, ale skučela jak strašně to bolí. Pak si, ale trvala na svém, že nechceš přijít o tréninky. Musel jsem ti slíbit, že trénovat budeme i dál, klidně i přes amputovanou nohu." zasmál se.
"Vážně?" usmála se Rose. "Nic víc se nestalo?" zeptala se podezřele. Jeho oči jí prozrazovali, že něco vynechává.
"Lissa u tebe dlouho zůstávala a po ní byla u tebe ošetřovatelka. Když, ale i ona zmizela spala jsi a zůstal jsem u tebe jen já. Chvílemi jsi stále mluvila ze spaní a nedalo se tě párkrát přeslechnout." začal opatrně.
"Co jsem řekla?" zeptala se Rose přímo.
"Nejdřív jsi říkala něco o ruském bohu a o tom, že jsem sexy když mám na sobě věci na cvičení. Vlastně si pak zdůraznila, že vypadám úžasně a sexy vždycky." zasmál se Dimitrij.
"A pak?" ptala se dál a měla pocit, že každou chvílí jí rezignujou nohy.
"Pořád si mluvila jak jsi neschopná a jak si nic nezasloužíš. Pak jsi opět zmlkla a tvrdě spala. Byla jsi tak nevinná, zranitelná, křehká,... a prostě jsem se neudržel a políbil tě." přiznal. "A pak ses po chvíli probrala a já nevěděl jestli tě nevzbudil ten polibek." vysvětlil.
"A proto jsi byl zmatený, když jsem tě obejmula." dodala za něj. "Teď lituju, že jsem spala. To je mi podobné první pusa od tebe a já jí zaspala." zasmála se Rose.
Dimitrij nic neřekl. Rose v jeho očích sledovala malé jiskřičky touhy, které se postupně měnili v plameny. Dimitrij se jen k Rose naklonil a vášnivě jí políbil. Stále ještě byl ohňostroj a přes hluk oslňujících světel skoro nic nebylo slyšet.
Rose ucítila jak jí Dimitrij k sobě ještě víc přitahoval za boky a sama se na něj nalepila ještě víc. Cítila jak jí tělem projíždí obvyklí elektrický výboj a nechala se jím ovládat. Chtěla ho. Chtěla ho tak moc, že úplně zapomněla na to, že na ně čekají v nějakém baru jejich přátelé.
Dimitrij přitiskl Rose k zábradlí a jednou rukou jí vjel pod spodní lem šatů. Opatrně i vášnivě zároveň jí hladil po pravém stehně a nechal jí, aby se k němu ještě víc přitiskla. Byli spolu a na ničem jiném jim v tu chvíli nezáleželo. Vše co pro ně existovalo byli jen oni dva.
Rose se zasmála a o kousek se odtáhla. "Miluju tě" zašeptala a znovu se k němu nalepila.
"Taky tě miluju." promluvil tiše a pak teprve jí dovolil, aby ho políbila. Líbali se dlouho a oba to nechtěli ukončit.
Dimitrij jí políbil na krk a Rose nahnula hlavu na stranu. Pohladil jí po zádech a pak se zarazil. Pomalu se odtáhl a rukou kterou měl na jejích zádech sjel na její bok. Oba zrychleně dýchali a nemohli popadnout dech.
Rose se mu hladově zahleděla do očí a snažila se v nich přečíst co cítí. Viděla v nich však jen lásku, vášeň, chtíč, touhu a milióny dalších pocitů. Nechápala proč se odtáhl a ani nechápala to jak to mohl dokázat. "Co se děje?" zeptala se potichu.
"Nic se neděje Rose." usmál se. "Měli by jsme už jít určitě na nás už čekají." odvětil, ale stále jí opětoval hladoví pohled.
"Dobře, ale dej mi ještě chvilku." vydechla a znovu se na Dimitrije přilepila.
Dimitrij jen sklonil hlavu a s úsměvem jí políbil stejně jako předtím. Líbali se dlouho dokud si oba neuvědomili, že už by měli jít, protože skončil i ohňostroj.
"Já nikam nechci!" zaskučela Rose nevrle a propletla svoje prsty s těmi Dimitrijovými.
"No tak budeme tam jen chvíli." povzbuzoval jí. "Sama jsi tam přeci chtěla." připomněl.
"Jo chtěla jsem zábavu, ale teď bych dala přednost jiné zábavě." usmála se a přejala mu volnou rokou po hrudi zahalené košilí.
Dimitrij ji lehce políbil na tvář a usmál se. "Všechno má svůj čas Rozo." zašeptal jí do ucha a odtáhnul se od ní. "Tak pojď jdeme." usmál se znovu, ale tentokrát už jeho obvyklým polovičním úsměvem.

Rose procházela spolu s Dimitrijem postraními uličkami vedoucími do nočního klubu . Nevěděla kam jdou, ale věřila, že Dimitrij ví kde to je. Ulička byla prázdná a bylo až podezřelé mrtvé ticho. "Jak je to daleko?" zeptala se nervózně a přidala do kroku.
"Ještě asi pět minut. Chtěl jsem to obejít, ale to ty jsi chtěla jít zkratkou." připomenul jí.
"Nelíbí se mi to tady." řekla potichu a pozorovala okolí. Strigoje zatím necítila ale to, že byli sami bez strážců jí znepokojovalo.
"Mě taky." souhlasil bezvýrazně.
Rose mu stiskla ruku ještě pevněji a rozhlédla se kolem sebe. Zastavili se a Dimitrij se rozesmál.
Sklonil k Rose hlavu a zabořil si jí do jejích vlasů. "Nejsme sami." zašeptal tak potichu, že ho
skoro neslyšela.
"Neříkej!" zasmála se a pravou rukou ho odstrčila. V tu chvíli se, ale zarazila a ucítila nával nevolnosti. "Strigojové!"rozeznělo se jí v hlavě automaticky. Takový nával nevolnosti, ale nečekala. Automaticky se jednou rukou rychle dotkla břicha a střelila pohledem po Dimitrijovi, který jí upřeně sledoval. "Strigojové!" vydechla potichu a měla co dělat, aby neupadla.Najednou nevolnost zesílila a Rose ucítila jak se něco uvnitř ní hnulo. "Prosím maličká uklidni se!" pomyslela si a rychle šlehla pohledem tam kde zahlédla pohyb. Naproti nim se vyřídili dva strigojové. Rose rychle vyhrabala kůl z kabelky a pevně ho uchopila. Už jí bylo trochu líp, ale stále jí bylo špatně. Chtěla se zapojit do boje, ale Dimitrij zaměstnával oba Strigoje sám a kdykoliv se chtěla Rose zapojit nedovolil jí to. Odrazil jednoho Stigoje a druhému probodl srdce. To se tam, ale zjevili další tři strigojové. Dva se vrhli ihned po Rose. Rose jednoho vší silou kopla a druhé ho škrábla do ruky kůlem. Ten vyšší kterého škrábla zařval bolestí a praštil jí do ruky tak silně až Rose vyrazil kůl z ruky. Ten druhý jí chtěl silně kopnout do nohy, ale ona uhla. Rychle se rozhlédla po kůlu a uviděla ho asi šest metrů od ní daleko. Kopnula menšího Strigoje do břicha až za vrávoral a ona ho dorazila druhým kopancem při, kterém si zlomila podpatek u pravé boty. Rychle skopla boty a druhou botu použila jako zbraň a vrazila jí vyššímu Strigojovy do břicha ten zařval bolestí a po její další ráně dopadl na menšího Strigoje. Neztrácela čas a rozeběhla se ke kůlu. Už stála skoro met od něj, když jí někdo silně udeřil do zad. Rychle se otočila a praštila Strigoje do obličeje a pak do hrudi, ale on se ani nehnul. Rose udělala proti němu výpad rukou, ale Strigoj jí za ní pevně chytnul a zkroutil jí ruku dozadu.
"Neublížíme ti. Pán vás chce všechny živé. Můžete jít oba dobrovolně." zasmál se.
"Jdi to prdele!" vyštěkla Rose a Strigoj jí strčil na zem tak silně až upadla. V to taky doufala. Odhodil jí přesně na kůl, který okamžitě popadla a ohnala se s ním po něm. Strigoj uskočil právě včas, a vyhnul se tak kůlu. Rose se vyškrábala na nohy a ohlédla se po Dimitrijovi, který bojoval s čtyřmi Strigoji. Ani nepostřehla kdy se k těm co tam byli přidali další dva. Bylo jich moc a ona věděla, že se z toho jen tak nedostanou. Byli dva proti šesti a to nevěděli kolik jich ještě může přijít. Rose ale pokračovala v boji.
"No tak dhampýrko nebuď hloupá!" zasmál se hořce další Strigoj, který si to jen jakoby nic přikráčel pomalu k ní ulicí. Ani se nenamáhal pomoct svým 'kamarádům' v boji.
Rose se ohnala po malém Strigojovi a zasáhla ho těsně vedle srdce. Strigoj zařval a spadl na zem. Jí však bylo jasné, že brzo zas vstane.
"No tak! Takhle si jen ublížíš." zasmál se sarkasticky Strigoj. "Myslím, že takhle jen zbytečně níčíš svou pěknou tvářičku." posmíval se jí.
Rose kopla vyššího Strigoje a vší silou mu vrazila kůl do hrudi. Cítila jak probodla žebra a kůl zasáhl srdce. Ještě pro jistotu přitlačila a pak kůl vytáhla a otočila se na Stirigoje který na ní mluvil.
"Buďto bojuj nebo dál kecej píčoviny, ale už něco dělej!" vyštěkla a praštila ho do hrudi. On se, ale ani nehnul. Strigoj jí kopnul do břicha a ona hlasitě vykřikla. Sama nevěděla jestli vykřikla bolestí nebo strachem o svou dceru. Padala k zemi, ještě rychle střelila očima po Dimitrijovi, který bojoval se třemi Strigoji a pak už nic neviděla, protože zavřela instinktivně oči. Z dálky slyšela Dimitrijův křik a velkou ránu. Chtěla otevřít oči a přesvědčit se, že je v pořádku, ale nedokázala to. Nedokázala se ani pohnout všechno jí bolelo a jediné co cítila byly ruce, kterýma se držela za pas a ty už si taky jen sotva uvědomovala. Poslední na co sebrala poslední síly bylo jen tiché zašeptání. "Miluju tě." pak už tratila vědomí.

Rose stála na bílé písečné pláži se skalními jeskyňkami u moře a dívala se na oceán. Chvíli se na něj jen dívala, ale pak se zmateně začala rozhlížet kolem."Kde to jsem?" zakřičela.Dlouho stála sama a nikdo jí neodpovídal. Měla strach. Nemohla si vzpomenout na něco důležitého a nevěděla na co."Dimitrij" vydechla zmateně a rozhlédla se kolem sebe znovu. "Kde to jsem?" křičela. "Kde je Dimitrij? Kde jsou ostatní? Kde jsou ti Strigojové?" křičela otázky směrem k moři. 'Mé dítě!' pomyslela si a instinktivně se dotkla svého břicha. Posadila se do písku a dál se dívala na moře. Nevěděla jestli ho pozoruje minuty, hodiny nebo dny. Jen pozorovala okolí a snažila se zahnat pocit prázdnoty, který jí děsil.
"Zdravím tě Rosemarie." promluvila Asha a najednou se objevila před Rose.
"Jsem mrtvá?" zeptala se Rose zmateně.
"Ne, nejsi mrtvá." odpověděla žena a posadila se vedle ní. "Jsi, ale hodně slabá a tak tvrdě spíš." vysvětlila.
"Takže tohle je jen sen?" ptala se dál.
"Ne tak docela." usmála se. "Ale dá se to brát za sen. Je to stejné jako, když do tvých snů vstoupí Vasilisa a nebo Adrian." vysvětlila.
"Tak proč jste tady?" vyštěkla Rose.
"Sama jsi mě svým způsobem zavolala, takže by jsi mohla být milejší." zasmála se Asha. "Jsi zraněná a máš v krvi hodně drog. Musíš se, ale už probudit. Tví přátelé tě budou velmi brzo potřebovat.Musíš se vzbudit a pomoct jim."
"Cože? Mí přátelé? Vždyť chytli jen mě a Dimitrije!" vyhrkla zmateně.
"Ne!" vydechla Asha. "Tebe, Dimitrije, Vasilisu a pár vašich přátel, ale ne všechny." opravila jí Asha.
"Ale..." začala Rose, ale Asha jí mávnutím ruky zastavila.
"Na to není čas to ti mohou vysvětlit i přátelé." vydechla Asha. "Vasilisa riskovala a trochu tě vyléčila, takže se za chvíli budeš moc probudit."
"Mě?" vydechla Rose. "A co mé dítě? Co má dcera?" ptala se Rose a ve vlastním hlase slyšela bolest a zoufalost. Najednou se necítila až tak prázdná.
"Neboj se Rosemarie ty i ta malá jste v pořádku. Nemysli si, že o dítě jako je tvá dcerka jen tak dokážeš přijít." zasmála se Asha. "Tvá dcera v tobě roste teprve dva měsíce a už těď je velice nadaná a to se ani pořádně nevyvinula. Nebýt tvého dítěte možná bys zemřela." vysvětlila.
"Jak je to, ale možné? Vždyť děti dokážou něco takového až kolem tří let." nechápala Rose.
"To ano, Morojské a Dhampýrské děti začínají rozumět věcem a učit se s magii nejdřive kolem tří let a to jen nepatrně. Tvá dcera není jiná, ale díky tvému těhotenství a jedinečnosti té malé se ti díky ní zvýšila imunita a odolnost. Díky ní teď sneseš víc bolesti a ani se nedokážeš nachladit."
"Dobře řekněme, že to chápu. Co z mé dcery vyroste?"
"Na to není čas." vydechla Asha. "Musíš jít je čas."vyhrkla. "Sbohem Rosemarie" vydechla.