Heartless Boss [DoWoo;NCT] ✓

30. kapitola

,,Je mi to moc líto...“ Jungwoo nevěděl, co jiného v tak těžkou chvíli říct. Hlavu si opřel o Doyoungovo rameno a rukama staršího muže objal kolem trupu. Cítil, jak se celé černovláskovo tělo třese a podle obličejové grimasy poznal, že se ze všech sil snaží zadržet přicházející slzy. ,,klidně plakej. Uleví se ti,“ šeptal mu mladý chlapec a svůj stisk na černovláskově těle ještě více upevnil, čímž se mu podařilo Doyoungova podpořit a jemu se pomalinku začalo uklidňovat srdce; Jungwoo byl v takových chvílích, kdy zažil vidět své přátele a blízké osoby brečet, vždy empatický - dokázal se naplno vžít do jejich situace, pečlivě je vyslechnout a případně jim pomoci, i když se o jeho pomoc kolikrát vůbec neprosili.

Doyoung se na svého milého podíval dojatým pohledem; až teď mu došlo, že přesně tohle před těmi strašně dlouhými lety potřeboval - aby ho někdo objal a podpořil. Jenomže to on nedokázal, neb se snažil všechny od sebe odradit svým arogantním chováním. Došlo mu, že i tenkrát na střední škole se nechoval ke všem úplně spravedlivě; studenty na škole třídil na dvě skupiny s jasně viditelným rozdílem - ty populární a nepopulární. Doyoung se vždy pohyboval mezi populárními studenty; dělalo mu to extrémně dobře a věděl, že do takové skupiny jistojistě patří. Kdyby si tenkrát o blonďáčkovi nemyslel, že je to takové ztracené, plaché štěně, kterému musel na náboru v basketu pomáhat, třeba by jeho život nevypadal tak černě a nemusel si ani projít těmi temnými chvílemi, ze kterých nemá zrovna šťastné vzpomínky.

,,Jsi moc hodný, Jungwoo. Už je to za mnou a...“ pozastavil se uprostřed věty a pohlédl z vrchu na skrčeného chlapce, jenž svůj pohled plný hořké čokolády upíral právě na něj. ,,...díky tobě už nemusím myslet na to, co bylo. Moje budoucnost jsi teď ty a nejvíc se bojím toho, že v ní o tebe přijdu. Nedokázal bych si už nic odpustit, kdyby to bylo opět kvůli mně,“ po tváři mu stekla první slza a Jungwoo ji palcem okamžitě setřel z tváře.

,,Nebyla to tvoje vina, jasné?“ podíval se na něj přísným pohledem - nelíbilo se nu, že se za to černovlásek obviňoval; za smrt svých rodičů přece nemohl. ,,Mysli na své rodiče v dobrém a neviň se za jejich smrt, za kterou ty zodpovědný nejsi,“

,,Ale mohl jsem je zachránit před takovým osudem. To je to, co mi pořád vrtá hlavou... Nemuseli by teď být pohřbení a spát pod zemí,“ povzdechl si muž zavíraje své uslzené oči.

,,Hyung, řekni - chodíš vůbec za nimi?“

,,...jen tam někoho pošlu, aby jim donesl květiny. Nezasloužím si-“ stačilo pár slov a blonďáček měl ve svých dalších činech jasno; našpulil své tvářičky a zvedl se z lavičky tahaje s sebou i zmateného může, se kterým se s pejskem v patách rozešel směrem ke hřbitovu.

,,Neříkej mi, že jsi je ani jednou nepřišel navštívit! To musíš napravit!“ během rychlé chůze se nasupený chlapec ohlédl za rameno a sledoval Doyoungův bledý obličej, na němž bylo jasně poznat, že se bojí na tohle místo byť jen vstoupit. Stisk jejich spojených dlaní zpevnil, aby se mu muž nemohl dříve či později vytrhnout z ruky a přešel po přechodu silnici, na jejíž druhé straně se nacházel oplocený areál vyhrazený pro malý kostel a prostorné plochy pro pohřbení lidí k odpočinku. Před branou se zastavil a nechal Doyounga, aby nyní vedl on jeho. Jungwoo mu nedával moc na výběr, a tak opatrně (byla tma a na hřbitově se lamp nacházelo jen pár) po kamenité uličce vedl blonďáčka mezi řadou pomníčků. Ukázalo se, že hrob jeho rodičů se nachází skoro až vzadu; Doyoung měl pravdu - květiny tam byly, ale jak se on sám přiznal, nebyly od něj.

,,U-Uhm, já nevím, co bych měl říct,“ přiznal provinile, když se s chlapcem skrčil k černé desce, na které bylo napsáno jména a data narození a úmrtí jeho zesnulých rodičů.