Heartless Boss [DoWoo;NCT] ✓

8. kapitola

,,Tak už to konečně otevři!“ naléhal mladší z chlapců.

,,To není tak jednoduché, Marku!“ Jungwoo se zdál být stále nervózní, i když šlo jen o jeden krátký email; konkrétně od jeho ředitele Kima Doyounga.

,,Ukaž mi to!“ vrhl se Mark k notebooku, jenž patřil blonďatému chlapci. S vyděšeným výrazem ve tváři se snažil svého drahého miláčka ubránit, jenže Mark na něj potom zaútočil lechtáním a bravurně pak notebook sebral. To, že Jungwoo přitom spadl ze sedačky na zem, neřešil a email si nedočkavě zobrazil. ,,Hmm, páni, zajímavé... Oh, no to mě podrž!“ mladý Kanaďan začal dělat různé až bláznivé scénky, aby tím svého spolubydlícího trochu poškádlil, jak to občas rád dělává. Nemyslel to samozřejmě zle, jen chtěl kamaráda trochu povzbudit a zahrát před ním pár přehnaných reakcí, které uměl tento mladý textař zahrát opravdu na jedničku.

,,Vyhodil mě, že jo?“ zeptal se polohlasem Jungwoo a začínal nabývat pocitu, že se za pár okamžiků nezvládne udržet a rozbrečí se.

,,Tak si to přečti sám!“ s doprovázeným smíchem po celé obývací místnosti vrátil Mark chlapcovi notebook a odešel do svého pokoje. Cítil další vlnu inspirace pro jeho texty, a tak neváhal ani na sekundu a sedl si k tenkému zápisníku, ve kterým byly všechny jeho vymyšlené texty písniček.

,,Aish, ať je tam opravdu cokoliv, jen ne vyhazov!“ prosil tiše Jungwoo, jakmile Mark zmizel ve svém pokoji a jeho milovaný notebook před ním ležel zaklapnutý. Vstal z podlahy a sedl si zpět na své místo. Opatrně notebook rozevřel, čekal, až se rozsvítí jeho obrazovka a začal si v duchu číst dlouhé věty, napsané přímo od Doyounga. Zprvu se bál přečíst si byť jen první slovo na začátku, ale nakonec se ukázalo, že nebylo čeho se bát. Většina textu se zdála být s pozitivním výsledkem, samozřejmě se tam ale nacházely i nějaké výtky a připomínky. Jednou z mála výčitek, se kterou nezbývalo Jungwooovi nic jiného, než souhlasit, byla o nedodržování termínů jedné z prací. Přepočítávání materiálu a donášení zpráv dělal teprve krátce. Donášení zpráv bylo jednoduché, ale to každodenní přepočítávání mu dělalo problémy. Hlavním důvodem byl podobný problém u ostatních pracovníků, kteří často zapomínali vypůjčené materiály zapisovat do karet a tudíž pak bylo očividně jasné, že se vždycky dostal do mínusu.

,,To zvládnu! Začnu si třeba- jo! Nejspíš budu muset navštívit všechna podlaží, abych je poprosil o lepší spolupráci,“ začal nahlas přemýšlet o tom, jak svou hlavní slabou stránku na jeho pracovní pozici zlepšit a k tomu si nezapomněl udělat pár poznámek, aby na to zítra ráno hned nezapomněl. Co si nezapíše, to se mu okamžitě vykouří z hlavy.

-

Byl další podzimní, páteční den. Hodiny ukazovaly čtvrt na sedm a mladý blonďáček již stepoval před firemní budovou, která byla stále zavřená. Nejspíš měl Donghyuck menší zpoždění, a tak tomu nevěnoval velkou pozornost, protože takové věci se někdy, ať už schválně či nechtěně, stávají. Posadil se tedy na obrubník chodníku a bradu si opřel do dlaní. V poslední době se toho stalo tolik, že nad tím vším ani nestíhal tolik přemýšlet. Je vůbec spokojený? Má svou novou práci rád? Kladl si dokola podobné otázky a když se rozhlédl kolem sebe, vlastně nestačilo málo a odpověď na jeho otázku měl hned před sebou. Na druhé straně ulice zahlédl v davu svých kolegů Doyounga. Vypadal mezi nimi tak výjimečně, přímo vyčníval, rozhodně by ho nikdy nepřehlédl. Zřejmě něco důležitého řešili. Ukázalo se, že mezi kolegy zahlédl i Jaehyuna, který ve svých rukou držel velký papír a od pohledu by se dalo říct, že s ním něco porovnával.

,,Jungwoo! Co tady sedíš!? Vždyť není ani deset stupňů, onemocnítš!“ z levé strany na něj začal nadávat Haechanův vyčítavý hlas, který zaslechl i jistý černovlásek, opodál stojící na druhé straně ulice. Po spatření blonďáčka a Leeho Donghyucka se musel nespokojeně zamračit. Ty dva vídal dohromady poměrně často, trávili spolu i polední pauzu a bylo očividně jasné, že ti dva si jsou skutku blízcí. Co když se Jungwoo- 'Ne, vždyť Lucas říkal, že miluje mě.' Doyoungovi se vybavil den, kdy mu jeho kamarád Lucas řekl vskutku podstatnou informací. Cítil, jak se mu ulevilo a ze srdce mu spadla neuvěřitelně velká tíha. Po zvážení svých pocitů a myšlenek se ovšem na malou chvíli zarazil. Není možné, aby měl pro blonďáčka nějaké city. Nezajímal se o něj. Vlastně - byl mu přímo ukradenej. 'A navíc, je to už pět let.'