Heartless Boss [DoWoo;NCT] ✓

2. kapitola

Bylo kolem osmé hodiny, když se mladý blonďáček pokoušel co nejrychleji dostat skrze davy lidí, jež stály na přeplněných ulicích a probíraly mezi sebou dnešní počasí, neschopnost bezohledných lidí a nově otevřené obchody ve městě. Na přechodu padla zrovna červená a Jungwooovi hlasitě bilo srdce, jakmile spatřil na protější straně ulice u hračkářství digitální hodiny s časem 08:07. S pocitem frustrace čekal, až se rozsvítí zelený panáček a mohl pak konečně přejít přes přechod. Konec konců, budova, ve které se koná jeho pohovor, byla pár metrů od křižovatky, na které právě stál, což ho trochu i uklidnilo. Zelený panáček se rozsvítil a Jungwoo přeběhl přes přechod na druhou stranu. Při běhu k obrovské budově, jenž stála několik stop před ním, se dychtivě pokoušel napravit své rozcuchané vlasy. Zpytoval své svědomí a v duchu si nakázal nová předsevzetí, které zkrátka musí odteď začít dodržovat, aby ve svém životě vůbec přežil.

Udýchaný, zpocený a červený ve tváři vešel do vytopené moderní budovy, ohlédl se kolem sebe a po spatření nápisu 'Reception' se rozešel k dřevěnému pultu v rohu místnosti, ve které seděl už od pohledu dosti znuděný mladý chlapec; se zaujatým pohledem v knize, kterou držel v pravé ruce, si pobrukoval veselou melodii a prsty levé ruky pravidelně poklepával o stůl, aby své, ať už oblíbené či vymyšlené, melodii, dodal rytmus. Blonďáček se s těžkým oddychem z úst rozešel k pultu a hlasitě si odkašlal, aby upoutal pozornost pracovníka na recepci.

,,Oh, dobrý den! Krásné počasí, viďte?“ radostně pozdravil blonďatého chlapce, který sebou leknutím trhl, a nezapomněl se i zdvořile uklonit a nahodit vřelý a přívětivý úsměv. ,,S čím vám mohu pomoci?“ otázal se.

Blonďáčkovo srdce se opět zklidnilo a Jungwoo byl vděčný, že ho zde mile přivítal. Sice mu to zlepšilo náladu, ale vyhráno ani zdaleka zatím neměl, a on se momentálně musel připravit na jeho nejtěžší část z celého dne. Tak moc se snažil uspět a získat si konečně práci, jenomže jak ho mohou vůbec někde přijmout, když žádný z pohovorů nestihl nikdy včas? Byl na sebe za to naštvaný, a tak si slíbil, že pokud nedostane dobře placené místo i tady, tak si zkrátka bude muset najít nějakou brigádu. Brigády nejsou špatné, dávají sice menší platy, ale pro Jungwooa je to alespoň něco. Dosud to ještě nevzdal a nehodlá se vzdát ani dnes. 'Fighting!'

,,A-Ano. Měl bych mít dnes pohovor s panem Kimem. Jdu tam kvůli-“

,,Kvůli místu osobního asistenta? Ano, vím o vás! Jen mi dejte chvilku, ehm - kde to je, sakra, momentíček...“ mladík na recepci začal rozebírat všechny složky a prohledávat zásuvky. Hledal telefonní seznam, ve kterém by mělo být napsáno číslo na firemní mobil pana Kima přímo do jeho kanceláře. Slíbil, že mu na toto číslo zavolá, ale protože ho už od nástupu na recepci zapomněl používat, nevěděl, kde se seznam nachází. ,,Chvilku strpení, prosím,“ omluvil se a skrčil se, aby mohl otevřít skříň. Potištěný list tam ovšem také nebyl a Donghyuck se s vyděšeným výrazem ve tváři blonďáčkovi přiznal, že ho prozatím nemůže u ředitele ohlásit. Vysvětlil mu, že pan Kim ho hodlá vyhodit, pokud toto číslo dnes nepoužije, a za chyby se odjakživa bohužel platí.

,,A není to náhodou tamten - na té nástěnce?“ Jungwoo ukázal prstem směrem za splašeného chlapce, kde byla vyvěšena nástěnka a spatřil na ni vytištěná čísla tučným písmem.

,,Ano! Můj bože, to je ten seznam! Naposledy jsem ho viděl tak... před rokem?“ chlapec okamžitě radostně vyskočil, strhl papír z nástěnky a začal vytáčet číslo do ředitelovy kanceláře. S dobrým pocitem úlevy oznámil do telefonu příchod uchazeče a po chvilce zasvětil. Nahlas si oddechl a setřel si blýskající se pot z čela. ,,Moc ti děkuji! Teda - vám děkuji! Chci říct, co pro vás mohu ještě udělat? Pomohl jste mi a na oplátku bych rád pomohl já vám!“