Heartless Boss [DoWoo;NCT] ✓

33. kapitola

Jungwoo přišel do práce naštěstí včas, i když se ještě před chvílí nacházel v menších nesnázích, jelikož si doma zapomněl telefon a uvědomil si to až v půli cesty do hlavní budovy Doyoungovy firmy. Jakmile dorazil na místo, výtahem vyjel do sedmého patra jako obvykle a rychlým krokem vešel dovnitř místnosti, kde se nacházelo jeho pracovní místo. Jakmile si odložil teplý kabát a zasedl do pohodlného, kancelářského křesla, si musel s pocitem úlevy oddechnout; měl velké štěstí, že na jeho cestě sem ani jednou neviděl svého šéfa. 'Teda D-Doyounga, ne? Nebo, pana Kima?' Nemohl uvěřit tomu, že už ho zase nazýval "svým šéfem" namísto nejmilejšího hyunga, se kterým je údajně stále ve vztahu. Doyoung sice řekl, že nechce chodit s někým, kdo se za něj bude stydět, ale to hned neznamenalo, že se spolu okamžitě rozešli. Měli by si o tom promluvit. Je to to nejlepší řešení a oba budou pak vědět, jak to mezi nimi je. Jungwoo samozřejmě nechtěl Doyounga opouštět; přece s ním chtěl být už napořád - tenhle slib, který dal sám sobě, nemůže jen tak porušit, když je to pravděpodobně jediná šťastná budoucnost, kterou s někým může mít.

Nesměl na to ale čas myslet; byl přece v práci a do ní řešení milostného života nepatří.

-

Doyoung si dnes byl asi po páté zapálit cigaretu. Bylo to nejvíc, co si za poslední měsíc dovolil. V přítomnosti blonďáčka, který byl jeho milým a opatrujícím andělem, na svůj zlozvyk nepomyslel už pěkně dlouhou dobu. Kouření cigaret díky němu omezil na jednu až dvě denně. Když byl s ním, byl to on, kdo byl jeho novou drogou; proč kouřit nikotin, když má Jungwooa? Proč chodit bázlivě zapíjet všechny problémy tvrdým alkoholem, opíjet se až do bodu, kdy absolutně neví, co se kolem něj děje, když má po boku jeho? Nezvládal to. Doyounga blonďatého chlapce potřeboval. Cítil, že bez něj se cítí opět prázdný. Musel to jít okamžitě vyřešit a bylo mu jedno, jestli to bude trvat týdny, měsíce, nebo nedej Bože dalších pět let. Kim Jungwoo byl jediným možným světlem v jeho temném životě. Pokud nebyl on, nebyl ani Doyoung.

A proto se rozhodl to mezi nimi napravit; hned teď. Byla to navíc jeho vina a bylo opravdu správné, že si to dokázal uvědomit a hlavně přiznat. Před blondýnem - jak teď měl v oblibě stále říkat - si vždycky stál za svým, i když si kolikrát uvědomil, že jeho tvrzení je kupodivu špatné, vždy dokázal druhou stranu přesvědčit. Dnes to bylo jinak - více si uvědomoval, že důležité je podívat se na věci z jiného úhlu, ne jenom ze svého. A Jungwoo nemyslel nic špatného, když řekl, že mu je pozornost nepříjemná. Černovlásek byl sobecký a v tu chvíli vůbec nekoukal na důležitou věc, jak to například vnímá Jungwoo. Ten kluk měl úzkosti a on na tak nepříjemnou zkušenost reagoval takto. Začal se bát, jestli vůbec Jungwoo dorazil do práce v pořádku...

Nedalo mu to a musel se jít o tom ihned přesvědčit na vlastní oči. Opustil svou kancelář, dlouhou chodbou se dostal z levého křídla budovy až ke své dřívější kanceláři, jenž nyní patřila jeho osobnímu asistentovi a jakmile stál před prahem zavřených dveří, na malou chvíli se ve svých dalších činech zastavil. Chtěl zaklepat; tak strašně moc chtěl zaklepat, jenomže se bál. Kim Doyoung se bál něčeho tak primitivního, jako je klepání na dveře. Najednou měl pocit, že na světě neexistuje nic strašidelnějšího, než čelit tváří v tvář svoji vlastní chybě, která souvisí s blonďatým, roztomiloučkým chlapcem. Pokud ale nezaklepe, nebude potom moct jejich vztah už zachránit, protože samotný příchod sem ho stál veškerou odvahu, kterou v sobě mohl najít. Teď už to bylo na něm samotném a on moc dobře věděl, co nebo koho ve svém životě chce.

Zaklepal na dveře a za hlasitého tlukotu srdce vstoupil do skromně zařízené kanceláře se stolem, po jehož podélných stranách stála dvě kožená křesla sloužící k posezení. V jednom z nich seděl Kim Jungwoo; soustředěn na svou práci natolik, že zaklepání a příchod osoby vůbec nezaslechl. Doyoung si tiše oddechl; byl pořád tak nádherný, ale co tedy kazilo jeho pohled, byli jasně viditelné červené a napuchlé oči způsobené dlouhým vzlykáním. Takový pohled mu trhal srdce na kusy. ,,Jungwoo,“ oslovil něžným hlasem blonďatého chlapce a opatrně se přibližoval k jeho stolu, až se nakonec posadil do křesla naproti blondýnovi, jenž se při zaslechnutí mužova hlasu zastavil v práci a pomalinku zvedl pohled od rozepsaného papíru.