Heartless Boss [DoWoo;NCT] ✓

19. kapitola

,,Jungwoo?“ černovlásek se od chlapce odtáhl a zpříma se mu podíval do očí. ,,Přál bych si s tebou strávit letošní Vánoce, mohl bys mi prokázat tu laskavost a přijet ke mně v sobotu na štědrovečerní večeři?“

Blonďáček se na něj překvapeně podíval. Ta nečekaná otázka ho zaskočila, rozhodně by něco takového nikdy předtím do Doyounga neřekl. Chtěl s ním strávit Vánoce? Ale co když mu bude na obtíž? Nechtěl mu přidělávat starosti navíc. ,,Já myslel, že nebudete mít přes svátky na nikoho čas a že vás čeká hodně práce,“ přiznal se popravdě, i když to z jeho strany znělo dost váhavě - hrozně se bál, že by těmito slovy akorát muži připomenul, kolik práce ještě musí do konce roku udělat a vše podle termínů stihnout včas.

,,Ts, zase to vykání...“ zamumlal maličko podrážděně, aby blonďáčkovi naznačil, že mu už tohle směšné oslovování začíná vadit a hned jej poučil o správnosti. ,,říkej mi mým jménem - už navždy. Vím, že to dokážeš,“ odhrnul chlapci ofinu z čela a na nově odhalenou pokožku mu krátký a přesto sladký polibek. Přišlo mu k smíchu, že ještě nedávno mu tyhle intimní věcičky mezi zamilovanými páry na každém rohu byly proti srsti. Nesnesl pohled na líbající se dvojici venku na ulici, držení se za ruce a co teprve to nápadné osahávání těl? Příčilo se to jeho  osobnosti, zdálo se mu to nechutné a snažil se těmhle pohledům co nejvíc vyhýbat. Teď ale, když tu má vedle sebe Jungwooa, si přeje s ním všechny ty věci, co normálně dělají a prožívají lidé, když spolu chodí na schůzky do kina nebo do parku, vyzkoušet. Proto ho alespoň pozval na další večeři. Ta minule se mu s ním moc líbila, tak proč ho nepozvat znovu?

,,N-Nedokážu si na to zvyknout a...“ bránil se nevině Jungwoo a sklopil pohled, když se Doyoung jeho zbytečné omluvě začal smát. ,,...rád s vámi povečeřím na Štědrý den,“ souhlasil tedy s nabídkou, i když se přitom  neuvěřitelně tak moc červenal, div to nespatřili lidé až na druhé straně Seoulu.

,,Zkus to ještě jednou,“ šéf úspěšné firmy se hravě pousmál zvedaje ukazováčkem chlapcovu bradu. ,,copak jsem ti říkal?"

Jungwoo, ať už se snažil jak nejvíc mohl, se nedokázal dívat jinam než poslušně do Doyoungových černých panenek. Ten pohled byl až blahodárně intenzivní, že by se pod ním poklonila i nějaká dávná šlechta. Stydlivý chlapec se ale Doyounga nebál; věděl, že ve skutečnosti tak hrozný není a že se dokonce chce změnit k lepšímu. Ale popravdě, popírat ten vzrušený pocit nebude - Doyoung v této pozici působil na chlapce velice dominantně. Jaké to asi s ním musí být, když by potom někdy došlo i na- 'Ehm, ne! Okamžitě na to přestaň myslet!' pokáral sám sebe Jungwoo, kvůli čemuž se začal později cítit trapně, že ho to vůbec napadlo na to myslet. Doyoung by se s ním přece nikdy- 'Dost! Nevidíš snad, že ho necháváš čekat?' co nejrychleji se vzpamatoval ze svých až moc nebezpečně hlubokých myšlenek, zhluboka se nadechl a konečně - a tentokrát i správně - odpověděl černovláskovi na otázku, kterou mu před pár minutami položil a chtěl slyšet znovu její odpověď. ,,Moc rád s tebou strávím Štědrý večer, D-Doyoungu...“ studem si zakryl dlaněmi obličej. Cítil se strašně... trapně.

,,Neschovávej se,“ zasmál se pobaveně Doyoung a chlapcovy ruce sevřel do těch svých, aby nakoukl do té roztomilé tvářičky, na níž se rýsovaly rozkošné ruměnce. ,,jsi tak roztomilý~“ škádlil ho dál, neb ho to opravdu bavilo a neexistoval na světě krásnější pohled než na blonďáčkovu stydlivou tvář. ,,děkuju, že jsi souhlasil. Večeři opět připravím u sebe, když ti minule tak chutnalo, dobře?“ palcem jej krouživými pohyby hladil po hřbetu ruky.

Jungwoo samozřejmě souhlasil - proč by ne, když jídlo uvařené od jeho šéfa bylo tak vynikající, že by se mu žádný jiný kuchař v kuchyni nevyrovnal. Musel se na Doyounga usmát, když si uvědomil, jak moc dobře se v jeho společnosti cítí. Dokázal by s ním bok po boku jít kamkoliv, navštívit všechna místa na planetě, podržet ho i v těch největších a nejhorších situacích, trávit spolu nejen letošní Vánoce, ale i ty následující, a po nich zase ty další a další; chtěl by sním být už napořád. ,,Miluji tě, Doyoungu,“ s odvahou a sebevědomím, řekl své první lásce v životě. Srdce uvnitř něj nemohlo být šťastnější, jelikož přesně tato slova v sobě drželo už dlouhých, ale opravdu dlouhých několik let a když je nyní vypustilo ven, spadla z něj zároveň i obrovská zátěž, která ho tížila v těch nejstrašnějších snech o selhání a odmítnutí. Teď se nemusel bát - Doyoung ho měl rád a on mu věřil; věřil, že Doyoung je pro něj ten pravý a že ho za nikoho už nikdy nechce vyměnit.