O našem původu

65. - Laskavost faraona

,,Teď e cítím blbě, že jsem ho měl celou dobu měl za pyšného nadutce.. a on byl přeci jen citlivý a dobrý chlap," pronese černovlasý chlapech a s pohledem na faraonovu kresbu. ,,Nikdy bych si nemyslel, že bych něco takového řekl.. ale upřímně bych se mu rád omluvil do očí."

,,Plaggu, jsem si jistá, že tě teď slyšel. Stejně jako už určitě ví, jak si na mě celá ta staletí dohlížel. A určitě už tě hodně dlouho nebere jako nějakou, a teď cituji, lůzu," opře rudovlasá dívenka svou hlavu o chlapcovo rameno, aniž by se pouštěla jeho ruku. Z tváře ji rovněž vůbec nemizí úsměv, který před nedlouhou chvíli černovláskovi věnovala.

Snědý chlapec si po chvíli tichého stání setřel slzy a jen s lehkých uchechtnutím, ještě ze sebe dostal jednu svou myšlenku: ,,Ani ve snu se mi nezdálo, že bych mohl skončit na podobném místě. Vždy jsem spíš čekal spíše masový hrob pro otroky, nebo že mě předhodí krokodýlům. Ale tohle.. to opravdu ne." 

,,Otec věděl, jak moc tě miluju. Udělal to spíš kvůli mě, ale i přes tu jeho přísnou odmítavou masku, kterou nosil, si myslím, že tě měl rád. Aspoň trochu," pronese rudovláska, která pak moc dlouho nečeká a stáhne si svého milého do láskyplného polibku.