Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Taehyung POV.
Zase jsme se pohádali. Tenhle měsíc je to už po čtvrté. Mám pocit, jako bychom se už na ničem neshodli a bohužel si říkám, zda by nám oběma nebylo líp bez sebe. Jen.. kdybych ji stále nemiloval.
Já a moje přítelkyně jsme se dnes pohádali, tak jsem odešel ven na vzduch k řece. Vždy sem chodím, když jsem smutný, pohled na vodu mě uklidňuje. Tentokrát to však nezabírá. Nevzpomínám si ani, kdy jsme se společně smály.
Chodíme spolu, už dva roky, žijeme spolu, ale ona je pořád pryč. Buď je ve škole, někde s kamarády nebo na brigádě. Myslel jsem, že jí udělám radost, když si v práci vezmu volno a strávíme ho spolu, projdeme se po městě, jako dřív, zajdeme do kavárny, do kina.. ale, jakmile jsem jí to řekl, rozzlobila se, že jsem se s ní měl nejdřív poradit, protože má plány a teď neví, co má dělat. Ruply mi nervy a křičel jsem na ní, což nikdy nedělám. Viděl jsem ji v obličeji strach.. strach ze mě, až mi bylo do breku. Křičel jsem na ní, ať si tedy dělá co chce, ale ať mi potom nevyčítá, že jsem se nesnažil a nevěnuju se jí. Rozčiloval jsem se, že už ani nechodí se mnou, ale svými přáteli. Bylo mě to potom líto a znova to skončilo mými omluvy. Chtěl jsem se s ní, zase udobřit, omlouval se, jen mě odstrkovala, ať ji nechám na pokoji. Ptala se, jak ji mohu vyčítat, že tráví čas s přáteli, které si konečně udělala.
Dřív taková nebyla. Byla stydlivá, nevýrazná, samotářská. Trvalo mi si k ní najít cestu. Poté, co jsme se dali dohromady, jsem zrovna nastupoval do práce. Nabídl jsem ji společné bydlení, abychom mohli být častěji spolu, pokaždé, když jsem přišel z práce, bylo uklizeno, nakoupeno a uvařeno. Čekala na mě doma s vřelým objetím.
V novém ročníku si konečně našla přátelé, ale dost na tom utrpěl náš vztah. Doma mě čekalo jen hrobové ticho, prázdná lednička a opuštěná postel. Vymlouvala se, že má dlouhou školu, poté že byla někde s kamarádkami nebo se zdržela na brigádě.
Začal jsem se tedy o všechno starat já, aniž bych od ní slyšel i pitomé "děkuji". Poté začali hádky, ale nikdy jsem na ní nekřičel tak, jako teď.
Povzdechnu si s myšlenky, zda se mám dnes vůbec vracet domů nebo zůstat u někoho z hyungů. Náhle mou pozornost upoutá skrčený mládenec u řeky, jenž hledí přímo do ní stejně jako já.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
